30 Cdo 4021/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4021/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2017 Spisová značka:30 Cdo 4021/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4021.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 241a o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 5. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.5.2017IV.ÚS 1596/17JUDr. Vladimír Sládečekodmítnuto26.9.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4021/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Tošovský, s. r. o., identifikační číslo osoby 42192331, se sídlem ve Voděradech, Nová Ves 20, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, a 2) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 339 197 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 18 C 606/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č. j. 21 Co 104/2016-422, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 17. 12. 2007 domáhala po žalované 1) zaplacení částky 339 197 650 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem státních orgánů ochrany přírody a krajiny. V žalobě uvedla, že na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem v Duchcově dne 24. 7. 1997, č. j. VŽP138/330/97-Mr, pro stavbu farmy větrných elektráren a pro stavbu přípojky, zahájila uvedenou investiční výstavbu. Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2003, č. j. 4/OP/2132/03/Mo, Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ústí nad Labem, vydala předběžné opatření, kterým podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, uložila žalobkyni povinnost zdržet se stavební činnosti do doby, než bude ve věci samé pravomocně rozhodnuto. S ohledem na možný zásah do vývoje zvláště chráněného druhu tetřívka obecného inspekce následně rozhodnutím ze dne 21. 7. 2003, č. j. 4/OP/5561/03/Mo, žalobkyni podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zakázala jakoukoliv další stavební činnost na pozemcích dotčených stavbou farmy větrných elektráren, včetně elektrické přípojky, a to do doby vydání výjimky ze zákazu podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Proti uvedeným rozhodnutím podala žalobkyně odvolání s tím, že Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 18. 6. 2003, č. j. 530/771/03-So/CV, odvolání proti předběžnému opatření zamítlo a rozhodnutím ze dne 7. 11. 2003, č. j. 530/1404/1340/03-So/CV, zamítlo rovněž odvolání proti zákazu stavební činnosti. Žalobkyně uvedla, že těmito rozhodnutími došlo k zastavení celého investičního projektu. Závěr o nesprávném úředním postupu opírala jednak o tvrzení, že orgány ochrany přírody a krajiny nezkoumaly alternativní možnosti řešení, když nezohlednily možnost omezit stavební činnost jen na určité části stavbou dotčených pozemků, a dále namítala, že tyto orgány ve svých rozhodnutích ani nekonkretizovaly, jakým způsobem by mohlo dojít k nedovolené změně chráněných částí přírody. Žalobkyně uzavřela, že uvedeným nesprávným úředním postupem byla zmařena její investice, přičemž žalovaná částka představuje ušlý zisk za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006. Konečně uvedla, že svůj nárok uplatnila dne 23. 7. 2007 u Ministerstva životního prostředí, avšak neúspěšně. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu „na náhradu škody ve formě ušlého zisku za období od 1. 7. 2004 do 31. 12. 2006 ve výši 339 197 650 Kč s úroky z prodlení od dne 17. 12. 2017 do zaplacení,“ když současně rozhodl, že „žalované ad. 1., Česká republika – Ministerstvo životního prostředí ČR, se vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává“ a „žalované ad. 2., Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, se vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává.“ Odvolací soud dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení každému ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně na základě dostatečně zjištěného skutkové stavu správně dovodil, že na straně žalobce nemohlo dojít ke škodě formou ušlého zisku. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu. Druhá žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posuzované dovolání ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé trpí nedostatkem nutných náležitostí dovolání spočívajícím v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání, jak jej má na mysli § 241a odst. 1 o. s. ř., ani v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a jak tento požadavek specifikovala shora citovaná judikatura. Dovolatel zpochybňuje zejména správnost skutk