30 Cdo 4039/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4039/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 4. 2011 Spisová značka:30 Cdo 4039/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4039.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Hospodaření s majetkem státu Náhrada škody Organizační složka státu Stát Státní podnik Vady řízení Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 písm. g) předpisu č. 77/1997Sb. předpisu č. 552/1991Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. předpisu č. 219/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 5. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.08.2011I.ÚS 2573/11JUDr. Vojen Güttler Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4039/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. A. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32/1039, zastoupené JUDr. Jarmilou Fabiánovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 88, o 15,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 248/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. 70 Co 146/2010 – 81, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně na zaplacení částky 15,000.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup Ministerstva průmyslu a obchodu, kterého se mělo dopustit jakožto zřizovatel státního podniku Brněnské papírny, státní podnik, v likvidaci, a žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně je jedním z restituentů, kteří vedou u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. 5 C 399/93 řízení o vydání majetku znárodněné firmy C. M. Kopřiva proti povinné Brněnským papírnám, s. p., v likvidaci. Nesprávný úřední postup žalované spatřovala žalobkyně v tom, že jako zakladatelka státního podniku nevykonávala svoji zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 15 písm. g) zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku (dále jen zákon č. 77/1997 Sb.), ve spojení s § 3 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (dále jen zákon č. 552/1991 Sb.), kontrolovat, zda státní podnik postupuje v souladu s platnými právními předpisy. Žalovaná nikdy nedala pokyn ani neučinila žádné opatření k tomu, aby státní podnik začal v souladu se zákonem vydávat majetek oprávněným restituentům, a touto nečinností se dle žalobkyně dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda činnost (eventuálně nečinnost) zakladatele státního podniku ve vztahu ke státnímu podniku lze považovat za úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Aby se jednalo o postup úřední, musí tak postupovat osoby, které plní úkoly státního orgánu, a tento postup musí sloužit k výkonu státní moci. Podmínkou tedy je, že stát musí prostřednictvím svých orgánů či jiných subjektů vystupovat při jejím uplatňování jako nositel veřejné moci. Odvolací soud vyšel i z judikatury Nejvyššího soudu, že nakládání se stáním majetkem není výkonem veřejné moci a dále se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná jako zakladatel státního podniku nejedná ve vztahu ke státnímu podniku jako orgán při výkonu veřejné moci a není oprávněna dávat státnímu podniku pokyny, jakým způsobem mají být vypořádány restituční nároky. Podle ustanovení § 15 písm. g) zákona č. 77/1997 Sb. má zakladatel právo a povinnost požadovat informace o hospodářské činnosti a stavu majetku státního majetku a na kontrolu a ověřování těchto informací způsobem stanoveným v zákoně č. 552/1991 Sb. Toto ustanovení však zakladateli nepřiznává žádné oprávnění ukládat státnímu podniku závazné pokyny. Nezakládá rovněž oprávnění kontrolovat, zda státní podnik postupuje v souladu s restitučními předpisy, k čemuž je příslušný pouze soud projednávající restituční spor. Odvolací soud uzavřel, že činnost, resp. nečinnost, zakladatele státního podniku ve vztahu ke státnímu podniku nelze považovat za úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a proto nebyl splněn základní předpoklad pro přiznání zadostiučinění žalobkyni podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I. napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvody uvedla vady řízení a nesprávné právní posouzení věci. Vady řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nepřipustil doplnění dokazování žalobkyní předloženými důkazy, které obdržela až poté, co byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, a to bez uvedení důvodu, pouhým vyhlášením usnesení při jednání. Přitom doplněním dokazování by žalobkyně prokázala, že žalovaná jako zakladatel státního podniku nevykonávala zákonnou povinnost kontrolovat, zda státní podnik postupuje v souladu s platnými právními předpisy. Dovolatelka má tedy za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není opřeno o řádně zjištěné skutečnosti vztahující se k rozhodované věci. Za otázku zásadního právního významu považuje výklad ustanovení § 15 písm. g) zákona č. 77/1997 Sb., neboť má za to, že výklad učiněný odvolacím soudem je nesprávný. Dovolatelka se na základě výkladu ustanovení § 15 písm. b) zákona č. 77/1997 Sb., ve spojení s § 3 zákona č. 552/1991 Sb., domnívá, že kontrolní činnost zakladatele státního podniku se vztahuje na plnění povinností státního podniku vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů, a z toho dovozuje, že zakladatel měl státnímu podniku dát pokyn nebo učinit opatření k tomu, aby začal jednat v souladu se zákonem, tedy vydávat majetek restituentům, jež měl za oprávněné osoby. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná ve vztahu ke státnímu podniku nejedná jako orgán při výkonu veřejné moci, naopak tvrdí, že Ministerstvo průmyslu a obchodu, jako ústřední orgán státní správy, je zmocněn speciálním zákonem k výkonu veřejné moci, kterou provádí kontrolu nad státním podnikem, a proto na něj zákon č. 82/1998 Sb. dopadá. Žalobkyně namítá, že žalovaná se dopouští nesprávného úředního postupu již 18 let, nejedná se tedy o nedbalostní jednání, ale o vědomou nečinnost bez snahy o nápravu. Dovolatelka navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně neakceptuje rozdíl mezi výkonem veřejné moci a výkonem zakladatelských práv činěných žalovanou dle zákona č. 77/1997 Sb. Základním atributem postavení státního podniku je jeho samostatnost a hospodaření na vlastní účet. Povinnou osobou podle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. je subjekt, který ke dni účinnosti zákona věc drží, a ten ji buď vydá, nebo je třeba uplatnit nárok u soudu a vyčkat jeho rozhodnutí. Stát jakožto zakladatel nemůže nic ovlivňovat, resp. nařizovat povinné osobě. Dle názoru žalované žalobkyní dodatečně předložené důkazy neobsahují žádné skutečnosti, které by měly za následek změny v právním posouzení věci soudem, nadto byly známy již před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a nemají zásadní význam ve věci. Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné. Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 22. 4. 2010, Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména teh