30 Cdo 4061/2008 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4061/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2008 Spisová značka:30 Cdo 4061/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4061.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 457 předpisu č. 40/1964Sb. § 879c předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4061/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce: R., s. b. d., proti žalované: Česká republika – Ú. p. z. s. v. v. m., o 5,022.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 331/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2008, č. j. 11 Co 40/2008 - 115, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2008, č. j. 11 Co 40/2008 - 119, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, č. j. 60 C 331/2006 - 88, zamítl „návrh, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 5,022 600,- Kč s příslušenstvím“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout přijetím kupní ceny na základě kupní smlouvy o převodu pozemků p.č. 1723, p.č. 2280, p.č. 2475, p.č. 2664, p.č. 1558/3 a p.č. 1558/10 v k.ú. K. u O., obci O., uzavřené dne 8. 12. 2003 mezi účastníky podle § 60c zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ačkoliv žalobce se vlastníkem uvedených pozemků stal ze zákona na základě ustanovení § 879c obč. zák. Z provedených důkazů, a to zejména z hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku, uzavřené dne 29. 1. 1974, vzal soud za prokázané, že pozemky p.č. 1723, p.č. 2280, p.č. 2475, p.č. 2664, p.č. 1558/3 a p.č. 1558/10 v k.ú. K. u O., obci O., dříve zapsané v evidenci nemovitostí jako p.č. 1558/3, p.č. 1558/10 a p.č. 285/2 ve vlastnictví státu, odevzdal tehdejší správce - Městský národní výbor v O. do trvalého užívání žalobci, tehdy označenému jako S. b. d. o. m. O., smlouvou podle § 70 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Dále bylo zjištěno, že žalobce v souladu s § 879c obč. zák. požádal dne 29. 5. 2001 právního předchůdce žalované - Okresní úřad v O. - o změnu práva trvalého užívání předmětných pozemků na právo vlastnické, že pozemky p.č. 2280, p.č. 2475, p.č. 2664 a p.č. 1558/3 bezprostředně souvisejí s pozemkem p.č. 1723, na němž stojí budova č.p. 1282, která slouží jako sídlo družstva a jeho provozní středisko, a že pozemek p.č. 1558/10 s uvedenými nemovitostmi sice nesousedí, avšak soud se přiklonil k názoru, že s nimi tvoří funkční celek, neboť je zastavěn plechovými stavbami dočasného charakteru sloužícími k provozní činnosti žalobce, a spadá tedy do kategorie nemovitostí podléhajících § 879c odst. 1 obč. zák. Námitku žalované, že uvedená hospodářská smlouva je neplatná pro neurčitost, označil soud prvního stupně za nedůvodnou, když smlouva obsahuje podstatné náležitosti stanovené § 10 vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, a dále uvedl, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné posouzení právní otázky, zda Nález Ústavního soudu ČR publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. (dále také jen „Nález“) mohl působit zpětně a dnem 31. 12. 2004, resp. 1. 1. 2005, obnovit právní stav před datem 30. 6. 2001, kdy zákonem č. 229/2001 Sb. došlo ke zrušení § 879c obč. zák.. Dospěl k závěru, že retroaktivita v daném případě možná není, a proto žalobu zamítl, neboť k bezdůvodnému obohacení na straně žalované nedošlo. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. května 2008, č. j. 11 Co 40/2008 - 115, ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2008, č. j. 11 Co 40/2008 - 119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci 5,022.600,- Kč, úroky z prodlení za dobu od 14. 9. 2005 do 16. 5. 2008 ve výši 1,242.887,- Kč a úroky z prodlení za dobu od 17. 5. 2008 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku ČNB ve výši platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, avšak s výjimkou závěru o platnosti uzavřené hospodářské smlouvy se neztotožnil s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že byly splněny veškeré podmínky § 879c obč. zák., neboť žalobci svědčilo právo trvalého užívání pozemků, které souvisely s pozemkem zastavěným budovou v jeho vlastnictví, a měla tak nastat situace upravená § 879c odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 29. 6. 2001, tj. ke dni 1. 7. 2001 mělo dojít ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že zrušením zrušujícího ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu dnem 1. 1. 2005 nastal stav, jako kdyby ustanovení § 879c obč. zák. nebylo vůbec zrušeno, tedy stav upravený § 879c obč. zák., kdy k 1. 7. 2001 došlo ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické. V této souvislosti odvolací soud dále poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i názor Ústavního soudu ČR vyjádřený např. v usnesení ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06. Dále krajský soud uvedl, že nesdílí názor žalované, že by vyhovění žalobě bylo porušením komunitárních pravidel v oblasti veřejné podpory, konkrétně ustanovení článků 87 a 88 Smlouvy o založení Evropského společenství a dalších předpisů platných pro tuto oblast, neboť se o žádnou podporu (ve smyslu této úpravy) vyplácenou ze státních prostředků, která by mohla narušovat hospodářskou soutěž, nejedná, když jde o vrácení kupní ceny vyplacené na základě neplatného právního úkonu, neboť předmětná kupní smlouva byla žalobcem uzavřena v době, kdy již byl vlastníkem předmětných pozemků, a je tudíž absolutně neplatná. Žalované proto uložil povinnost vrátit žalobci uhrazenou kupní cenu ve výši 5,022.600,- Kč spolu s úroky z prodlení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je neplatná z důvodu, že žalovaná převáděné nemovitosti v době jejího uzavření již nevlastnila, neboť v době uzavírání předmětné kupní smlouvy a nabytí její platnosti schválením Ministerstva financí, jakož i ke dni vzniku právních účinků vkladu vlastnického práva, ustanovení § 879c obč. zák. prokazatelně nebylo součástí platného právního řádu ČR a žalovaná tak byla oprávněna nakládat s výše specifikovanými nemovitostmi z titulu svého vlastnického práva. Domnívá se, že není možné, aby se jednou zrušené a v době vydání ústavního nálezu již neexistující zákonné ustanovení stalo opět součástí platné právní úpravy. Dále namítá, že posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy ve světle nálezu Ústavního soudu ČR je v rozporu s § 71 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena, a které tak vylučuje zpětné účinky ústavního nálezu. Na existenci práv a povinností z předmětné kupní smlouvy tedy podle názoru dovolatelky nález Ústavního souduze dne 9. 3. 2004, publikovaný pod č. 278/2004 Sb., nemůže mít vliv. Poukazuje také na skutečnost, že předmětná kupní smlouva byla sjednána v souladu s právní úpravou, která platila v době, kdy došlo k jejímu uzavření a podle níž by měla být posuzována. Nesouhlasí též s názorem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly ke dni 1. 7. 2001 naplněny všechny podmínky pro přeměnu práva trvalého užívání na vlastnictví, když právo trvalého užívání zaniklo dnem 30. 6. 2001, a to podle části IV. zákona č. 229/2001 Sb., která zůstala Nálezem nedotčena. Dovolatelka se navíc domnívá, že právo trvalého užívání žalobce k výše zmíněným pozemkům platně nevzniklo, neboť v hospodářské smlouvě chybí výstižné označení odevzdávaného majetku, když zde schází údaj o obci, v níž se tento majetek nachází, tj. náležitost vymíněná § 10 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a v daném případě se název katastrálního území s názvem obce nejenže ne