30 Cdo 427/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 427/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2008 Spisová značka:30 Cdo 427/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.427.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 427/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. R., zastoupeného matkou I. R. jako opatrovnicí, zastoupenou advokátem, proti žalovaným 1) D. d. a m. A., zastoupenému advokátem, a 2) S. s. K., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 102/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2006, č.j. 1 Co 13/2005-136, takto: Dovolání žalobce se zamítá. Žalované 2) se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. června 2003, č.j. 23 C 102/2002-56, ve znění opravného usnesení ze dne 2. července 2003, č.j. 23 C 102/2002-67, a opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2004, č.j. 23 C 102/2002-101, rozhodl tak, že každému z žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1,250.000,- Kč (výroky I. a II.), státu na soudním poplatku 50.000,- Kč (výroky IV. a V.) a oběma dohromady nahradit žalobci náklady řízení v částce 13.200,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyhověl žalobě na zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 1,250.000,- Kč každým z žalovaných poté, co dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s nedostatečným vykonáváním pedagogického dozoru na straně pracovníků žalovaného 1) a neuspokojujícím plněním povinností zajistit bezpečný provoz veřejného koupaliště prostřednictvím plavčíků na straně žalované 2), došlo v důsledku tonutí žalobce k závažným a trvalým poruchám funkcí jeho mozku, pro které je na mentální úrovni malého dítěte. Soud prvního stupně dovodil, že došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, zejména do práva na ochranu jeho zdraví ve značné míře a finanční zadostiučinění požadované žalobcem je přiměřené. Námitku promlčení, vznesenou oběma žalovanými, soud považoval za nedůvodnou s tím, že byť se jedná o právo, které se svou satisfakční funkcí peněz přibližuje reparační funkci práva na náhradu škody, je nárok na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích především jinou zákonem výslovně zmíněnou formou satisfakce, která se upíná k právu na ochranu osobnosti fyzické osoby. K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že návrh, aby žalované 2) bylo uloženo zaplatit částku 1,250.000,- Kč, se zamítá (výrok I.). Dále rozhodl, že žalované 2) se povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 50.000,- Kč neukládá (výrok II.) a že žalované 2) se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Ve vztahu k žalovanému 1) usnesením ze dne 30. září 2004, č.j. 1 Co 115/2003-95, odvolací řízení zastavil z důvodu zpětvzetí odvolání. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti vznesené námitky žalovanou 2) o promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Vycházel z ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák., podle kterého se promlčují všechna práva majetková, s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105 obč. zák. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Dále dovodil, že podle občanského zákoníku se zásadně promlčují všechna majetková práva, z čehož vyplývá, že promlčení nepodléhají práva ryze osobní a osobnostní, k nimž lze řadit jak práva vázaná na osobnost každého občana, tak kupříkladu práva spjatá s osobností občana jako autora, výkonného umělce, vynálezce, zlepšovatele či původce průmyslových vzorů. Nepromlčuje se též právo na výživné jako právo s určitými osobními a zároveň i majetkovými prvky (§ 98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. v platném znění – dále jen „zák. o rod.“), avšak práva na jednotlivá opětující se plnění výživného se promlčují (§ 98 odst. 2 zák. o rod.). Oproti tomu právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá. Podstatným pro řešení této problematiky je proto závěr, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv. Právní praxe soudů ani právní teorie na zmíněnou problematiku nedávají jednotnou odpověď. Z úřední činnosti odvolacího soudu je známo, že zejména soudy Severní Moravy se přiklání k názoru promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Toto stanovisko zastává i Vrchní soud v Olomouci, nová judikatura Nejvyššího soudu přejatá v dané věci i Krajským soudem v Brně je opačného názoru. V teoretické oblasti jsou zastánci promlčitelnosti zmíněného práva výrazné osobnosti právní teorie prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., prof. JUDr. Karel Knap, DrSc. (srovnej publikace Ochrana osobnosti, nakladatelství Linde Praha a.s., Praha 1996, str. 162-163, Občanský zákoník, komentář, 5. vydání 1999 C.H.BECK, str. 216), oproti tomu se objevil opačný názor v článku „Několik poznámek k novelizaci § 13 občanského zákoníku“, autor Milan Kamlach (Právo a zákonnost, č. 3/1991, str. 166 a násl.). Z hlediska historického vývoje práva na ochranu osobnosti lze vycházet z ustanovení § 1490 všeobecného zákoníku občanského (vyhlašovací patent z 1. června 1811, č. 946 sb. z.s.), podle něhož žaloby pro urážky na cti, které záležejí toliko v pohaněních slovy, písemnostmi nebo posunky, nemohou býti po uplynutí roku již vzneseny. Záleží-li však urážka v násilnostech, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři léta. Občanský zákoník ze dne 25.10.1950, č. 141/1950 Sb., vyjma ochrany jména v ustanovení § 22, další ochranu osobnostních práv neupravoval, občanský zákoník ze dne 26.2.1964, č. 40/1964 Sb. upravoval v ustanovení § 11-17 ochranu osobnosti bez výslovného práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a teprve již zmíněnou novelou od 1. 1. 1992 zákon zakotvil také právo na relutární náhradu. Z hlediska rozboru jednotlivých prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby se odvolací soud přiklání k třídění na prostředky obecné a zvláštní, jak je to běžné při kterémkoliv neoprávněném zásahu do zákonem chráněných subjektivních občanských práv (k obecným prostředkům lze přiřadit ochranu svépomocí - § 6 obč. zák., ochranu poskytovanou třetí osobou - § 416 obč. zák., ochranu orgánů veřejné správy - § 5 obč. zák., ochranu soudní zabezpečovanou civilními soudy v režimu občanského soudního řádu, ať již před zahájením řízení, prostřednictvím předběžných opatření nebo určovacími žalobami, a konečně ochranu prostřednictvím žalob na náhradu škody na podkladě ustanovení § 16 a § 420 a násl. obč. zák.). Zvláštní soudní ochranu stanoví ustanovení § 13 obč. zák. a náleží sem právo domáhat se upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění následků neoprávněných zásahů, právo na přiměřené zadostiučinění a právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Z uvedeného vyplývá, že jednotné právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je zabezpečováno řadou dílčích instrumentů, na které lze pohlížet relativně zcela samostatně. Vždyť měl-li by zákonodárce na mysli upravit jednotně prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, jen stěží by umožnil, aby práva na použití jednotlivých prostředků upravených v ustanovení § 13 odst. 1, 2 obč. zák. se bylo lze domáhat v soudním řízení kumulovaně, nýbrž z logiky věci by bylo nasnadě volit jeden ze zde uvedených prostředků v návaznosti na intenzitu protiprávního zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby. Z tohoto pohledu je také třeba přistupovat k řešení otázky, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je prostředkem ochrany osobnosti fyzické osoby relativně samostatným a zda jde o majetkové právo či nikoliv. Odvolací soud zastává názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva a na ochranu osobnosti fyzické osoby, vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem