30 Cdo 4277/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4277/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2012 Spisová značka:30 Cdo 4277/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4277.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Diskriminace Lidská práva Ochrana osobnosti Školství Dotčené předpisy:§ 11 obč. zák. § 13 odst. 1 obč. zák. § 13 odst. 3 obč. zák. § 133a o. s. ř. ve znění od 01.09.2009 čl. 14 předpisu č. 209/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 1. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.4.2013III.ÚS 1136/13JUDr. Pavel Rychetskýzamítnuto12.8.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4277/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Strupkem, se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice, jednající Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 7, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 89/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2010, č. j. 1 Co 314/2009 – 128, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 10. dubna 2009, č. j. 37 C 89/2008 – 52, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku doporučený dopis ve znění: „Vážený pane S., rozhodnutím Okresního národního výboru v Chebu ze dne 16. 5. 1985, č. j. 77/85-SR-na doruč., jste byl zařazen do zvláštní školy, v níž jste absolvoval základní školní docházku do roku 1995. Tím jste byl diskriminován pro svůj etnický původ, což způsobilo neoprávněný zásah do Vašeho práva na ochranu osobnosti. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jakožto organizační složka státu se Vám za tento zásah omlouvá.“ (odst. I výroku). Současně soud prvního stupně zamítl žalobu, i co do požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč (odst. II výroku) a dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III výroku). Žalobce v žalobě tvrdil, že byl rozhodnutím Okresního národního výboru v Chebu ze dne 16. 5. 1985, č.j. 77/85-SR- na doruč., zařazen do zvláštní školy, v níž posléze absolvoval základní školní docházku až do konce června roku 1995, v čemž žalobce spatřuje diskriminaci pro svůj etnický původ a také neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se hlásí k romskému etniku za stavu, kdy matka byla příslušnicí romského etnika a u otce nebyla jeho příslušnost k tomuto etniku jednoznačně prokázána. Žalobce se narodil dne 27. 2. 1978 a rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 7. 1980, sp. zn. 13 P 252/80, byla u tehdy nezletilého žalobce nařízena ústavní výchova. Poté byl žalobce umístěn do dětského domova v P. a od roku 1985 pak do dětského domova v C. Žalobce byl veden a opakovaně vyšetřován v pedagogicko-psychologické poradně, přičemž na základě jejího doporučení mu byla nejdříve odložena povinná školní docházka a později bylo doporučeno jeho zařazení do zvláštní školy. Rozhodnutím Okresního národního výboru v Chebu ze dne 16. 5. 1985, č.j. 77/85-SR-na doruč., byl skutečně zařazen do zvláštní školy v P., přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že odbor školství zjistil, že žalobce nezvládá učivo základní školy. V době, kdy žalobce navštěvoval první ročník zvláštní školy, mu bylo provedeno psychometrické vyšetření, při kterém bylo zjištěno, že žalobce má celkové IQ 45, verbální IQ 58 a názorové IQ 48. Po absolvování prvního ročníku nebyl uznán způsobilým postoupit do druhého ročníku a ve druhém ročníku byl průběh a výsledky jeho vzdělávání důvodem pro návrh dalšího pedagogicko-psychologického vyšetření za účelem zjištění, zda nejsou dány důvody pro osvobození od povinné školní docházky. Po tomto vyšetření pedagogicko-psychologická poradna konstatovala, že intelektuální schopnosti žalobce jsou v pásmu lehké slabomyslnosti, ale vyloučila důvody pro osvobození od povinné školní docházky. Proto se žalobce dále vzdělával ve zvláštní škole v Chebu a poslední dva roky absolvoval ve zvláštní škole v M. Zvláštní školu navštěvoval do roku 1995, kdy žalobce ukončil povinnou desetiletou školní docházku. V roce 1995 byl převeden do dětského domova v M. l. a nastoupil na učební obor zahradník, ten byl však nucen ukončit ze zdravotních důvodů, vzhledem k jeho alergii. Nedokončil ani učební obor elektro, neboť nemá vztah k technickým oborům. Z ústavní výchovy byl propuštěn v únoru 1996. V roce 1999 se žalobce dozvěděl o možnosti absolvovat kurz doplnění základního vzdělání, jenž by mu umožnil studovat střední školu. Tento kurz absolvoval v letech 1999 – 2000. V letech 2000 – 2005 pak žalobce dálkově studoval Romskou střední školu sociální v Kolíně a studium zakončil v roce 2005 úspěšným složením maturitní zkoušky. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně vyložil, že zařazení žalobce do zvláštní školy bylo odůvodněné a oprávněné, s ohledem na opakovaná odborná vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, na odklad školní docházky, opakování třídy, měření IQ a rozhodování o případném osvobození od povinné školní docházky. Uzavřel, že se nejednalo o diskriminační postup, neboť žalovaná postupovala v souladu s tehdejšími předpisy s přihlédnutím k mentálnímu stavu žalobce a nedopustila se na něm žádného protiprávního či diskriminačního jednání. Zároveň soud prvního stupně poukázal na to, že žalobce nežil od svých dvou let v romské rodině, takže nedošlo k předání specifik romského etnika a zdůraznil, že na závěr soudu nemělo vliv, že si žalobce později doplnil vzdělání na romské škole, kde složil maturitní zkoušku. Proto žalobu v části, v níž se žalobce domáhal omluvy, soud prvního stupně zamítl. Ve vztahu k uplatňovanému nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích soud prvního stupně dovodil, vzhledem k námitce promlčení uplatněné žalovanou, promlčení tohoto nároku, neboť nárok je majetkové povahy a platí pro něj tříletá promlčecí lhůta. Žalobce podal proti tomuto rozsudku odvolání, když soudu prvního stupně vytýkal nepřezkoumatelnost jeho rozsudku a nesprávné právní ohodnocení věci. V odvolání připomenul koncept tzv. nepřímé diskriminace, která může rovněž zasáhnout do lidské důstojnosti jednotlivce tím, že jej nepřímo označí za osobu druhé kategorie, přičemž poukázal na rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci D. H. a ostatní proti České republice (stížnost č. 57325/00, rozhodnuto Velkým senátem dne 13. listopadu 2007). Uvedené rozhodnutí řeší podle žalobce shodnou skutkovou a právní situaci, tj. minimálně nepřímou diskriminaci Romů v systému speciálního školství. Žalobce ve svém dovolání uvedl, že soud prvního stupně se nevypořádal s bodem č. 209 rozhodnutí D. H. a ostatní proti České republice, podle kterého je třeba v případě tak zásadní disproporce považovat za oběť každého člena skupiny a není nutné zkoumat individuální okolnosti na straně jednotlivců. Dále žalobce soudu prvního stupně vytýkal, že opomněl zhodnotit roli předsudků ohledně nevzdělatelnosti romských dětí, jež byly podpořeny poruchami v chování, jak byly dokumentovány i v případě žalobce. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. února 2010, č. j. 1 Co 314/2009 – 128, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že respektuje judikaturu ESLP a že uznává zranitelnou pozici Romů, která vyžaduje zvláštní pozornost pro jejich potřeby a k jejich vlastnímu způsobu života. Odvolací soud nezpochybnil ani význam statistických údajů, z nichž ESLP vycházel, a ani to, že statistické údaje mohou v určitých případech poukazovat na nepřímou diskriminaci určité etické skupiny. Nicméně podle názoru odvolacího soudu, bod č. 209 rozhodnutí D. H. a ostatní proti České republice, nelze aplikovat na danou věc, neboť ESLP vzal za prokázané, že uplatňování příslušných právních předpisů mělo v rozhodné době nepřiměřeně škodlivý dopad na romskou komunitu, a tudíž se ESLP již nemusel dále zabývat jejich individuálními případy. Naopak, odvolací osud vycházel z bodu č. 189 uvedeného rozhodnutí, podle kterého lze vyvrátit vyvratitelnou domněnku, že určité opatření nebo praxe má diskriminační účinky, tím, že se