30 Cdo 443/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 443/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 7. 2013 Spisová značka:30 Cdo 443/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.443.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Ústavní soud Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 46 odst. 1 předpisu č. 209/1992Sb. § 119b odst. 1 předpisu č. 182/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 8. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.10.2013I.ÚS 3047/13JUDr. Ivana Janůodmítnuto10.12.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 443/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně GECO CZ, a. s., identifikační číslo osoby 63080168, se sídlem v Praze 8, Pod Čimickým hájem 190/11, zastoupené doc. JUDr. Karlem Klímou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 12, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 361/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 149.363,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela.O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 21. 1. 2008 se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 195,498.286,- Kč s přísl. a 1,503.398,- Kč s přísl., která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení o ústavní stížnosti. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, č. j. 21 Co 183/2012-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žalobkyně v původním řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze navrhla vydání směnečného platebního rozkazu proti žalované společnosti K.O.P. a. s., neboť žalovaná odstoupila jako prodávající od smlouvy o koupi akcií, čímž jí vznikla povinnost zaplatit žalobkyni odstupné. K odporu žalované vydal Krajský obchodní soud rozsudek, kterým směnečný platební rozkaz zrušil proto, že smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti plnění. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze napadený rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Ústavní soud ústavní stížnost žalobkyně odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., když plně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho odůvodnění, a námitky vztahující se ke skutkovému zjištění a hodnocení důkazů soudy I. a II. stupně odmítl jako opožděné. Proti usnesení Ústavního soudu podala žalobkyně stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“ nebo „Soud“), který v rozsudku ze dne 21. 9. 2006 konstatoval porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť rozdělením ústavních námitek na dvě části došlo k porušení práva žalobkyně na přístup k soudu. Konstatace porušení Úmluvy představuje sama o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, soud naopak neshledal žádnou příčinnou souvislost mezi škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením článku 6. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů a výloh v celkové částce 1 500 Eur. Žalobkyně tvrdila, že rozhodnutí Ústavního soudu představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), neboť Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a derogační pravomoc nemá. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně v tom, že Ústavní soud nejednal o meritu věci a místo toho ústavní stížnost odmítl. Žalobkyní požadovaná částka odpovídá výši pohledávky, kterou měla žalobkyně vůči svému dlužníkovi a nákladům původního řízení. Žalobkyně má za to, že nebýt postupu Ústavního soudu, celé řízení by vedlo k tomu, že by se domohla svých nároků, tedy zaplacení směnky. Soud prvního stupně uvedl, že usnesení, kterým byla ústavní stížnost žalobkyně odmítnuta, je rozhodnutí, nikoliv nesprávný úřední postup. I když Ústavní soud nepatří do soustavy obecných soudů, lze jeho odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. dovodit. Dospěl však k závěru, že žádné z vydaných rozhodnutí nebylo zrušeno, a proto není naplněna podmínka odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud zopakoval dokazování usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 581/02, a rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 9. 2006, č. 4401/03, a v ostatním vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně jako odůvodnění svého nároku vnucuje spekulaci o tom, jak by dopadla předchozí řízení, kdyby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V dané věci nebylo žádné z rozhodnutí zrušeno a rovněž nebyl zjištěn nesprávný úřední postup státu. Nelze shledat ani příčinnou souvislost mezi vydáním rozhodnutí Ústavního soudu a vznikem škody, protože nelze z ničeho dovozovat, že pokud by Ústavní soud postupoval opačně, došlo by ke zrušení rozhodnutí obecných soudů. Závěr soudu prvního stupně, že v dané věci není splněna základní podmínka nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, považoval odvolací soud za správný. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1501/2002, podle kterého příčinou vzniku škody spočívající v ušlém zisku není okolnost, na jejímž základě bylo možno důvodně očekávat přínos majetkových aktiv, nýbrž jen ta okolnost, která ztrátu předpokládaného přínosu způsobila. Příčinou vzniku škody na straně žalobkyně nebylo rozhodnutí Ústavního soudu, ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva oprávněnosti námitek žalobkyně nepřisvědčuje, když výslovně uvádí, že nevidí žádnou příčinnou souvislost mezi škodou uváděnou stěžovatelkou a zjištěným porušením čl. 6 Úmluvy. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž formulovala následující právní otázky: 1. Jaké jsou důsledky závaznosti rozhodnutí ESLP ve smyslu čl. 46 Úmluvy z hlediska oprávnění úspěšného žadatele domáhat se následně náhrady škody na vnitrostátní úrovni? Dle dovolatelky rozhodnutím ESLP stěžovatel automaticky nepřichází o možnost domáhat se náhrady škody podle práva členského státu. K tomu dovolatelka odkázala na některá rozhodnutí ESLP, v nichž Soud náhradu škody nepřiznal. Odškodnění, které ESLP poskytuje, je dostačující toliko z hlediska jeho kompetencí, členské státy však mají dostatek svých procesních možností, aby škody vzniklé postupem vnitrostátních orgánů členských států byly způsobilé samy napravit. Rozhodnutí ESLP je především titulem k navazující procesní vymahatelnosti následků vadného rozhodnutí uvnitř členského státu. 2. Vysloví-li ESLP, že postupem vnitrostátních soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, je takové rozhodnutí nutno považovat za rovnocenné k pojmu nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 OdpŠk či nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk? Dovolatelka tvrdí, že skutečnost, že ESLP nezruší ani nezmění žádné rozhodnutí vnitrostátního soudu, což ani není z hlediska procesních možností ESLP možné, nemůže být důvodem pro vyloučení odpovědnosti státu podle § 8 OdpŠk s tím, že nedošlo ke změně či zrušení napadeného rozhodnutí. Dovolatelka má za to, že Ústavní soud České republiky vydal nezákonné rozhodnutí a dopustil se nesprávného úředního postupu. Podle dovolatelky je konstatování ESLP o porušení Úmluvy na stejné úrovni, jako kdyby na vnitrostátní úrovni došlo ke změně či zrušení rozhodnutí. Dovolatelka spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že Ústavní soud vůbec nejednal o meritu věci, neboť za nesprávný úřední postup je třeba považovat i nevydání rozhodnutí, mělo-li být správně vydáno. 3. Jsou vnitrostátní soudy povinny respektovat a aplikovat zásadu, podle které otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi je třeba v řízení o náhradu škody řešit jako otázku předběžnou? Škoda ve výši uplatněné pohledávky žalobci vznikne, jestliže se prokáže, že takovou pohledávku skutečně měl. Dospěje-li soud při posuzování předběžn