30 Cdo 4514/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4514/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2009 Spisová značka:30 Cdo 4514/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4514.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4514/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému N. C. spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 916.133,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 98/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2007, č.j. 3 Cmo 225/2006-69, takto: I. Dovolání žalobkyně pokud směřuje proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2007, č. j. 3 Cmo 225/2006-69, se zamítá; jinak se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 33.456,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 51 Cm 98/2003-43, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 916.133,40 Kč s příslušenstvím, výrokem II. ohledně příslušenství ve výši 1,5% žalobu zamítl, výrokem III. zamítl protinávrh (žalovaného) na zaplacení částky 130.876,20 Kč a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za protinávrh. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného byla dne 31. ledna 1995 uzavřena smlouva o pronájmu loga a užívání obchodního jména právního předchůdce žalovaného při provozování lékárny za sjednaný nájem 41.548,- Kč měsíčně plus 5% DPH splatný čtvrtletně k 15. dni prvního měsíce příslušného čtvrtletí, že žalobkyně logo N. užívala v názvu lékárny od doby registrace nestátního zdravotnického zařízení do doby změny registrace vyvolané pokynem Č. l. k., podle něhož je užívání jména firmy, která vyrábí léčiva, distribuuje, či má zisk z jejich prodeje, v názvu lékárny nepřípustné. Dne 26. února 2001 žalovaný vypověděl smlouvu o užívání loga a jména pronajímatele s půlroční výpovědní lhůtou. Žalobkyně zaplatila za užívání loga žalovanému celkem 916.133,40 Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně byla povinna užívat logo žalovaného a jeho jméno jen v rozsahu své činnosti a současně musela splňovat podmínky registrace nestátního zdravotnického zařízení. Po změně registrace (rozhodnutí o tom nabylo právní moci dne 21.4.1997) žalobkyně logo ani obchodní jméno žalovaného neužívala. Přijetím plateb za užívání loga a obchodního jména od žalobkyně za období po změně registrace nestátního zdravotnického zařízení se tak žalovaný bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně plnila z právního důvodu, který odpadl. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, poté co zopakoval stěžejní důkazy, rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 3 Cmo 225/2006-69, rozsudek soud prvního stupně, pokud byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 916.133,40 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl a ve výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V prvé řadě se zabýval námitkou žalobkyně, že smlouva ze dne 31. ledna 1995 je neplatná s ohledem na nemožnost pronájmu či zapůjčení obchodního jména a s ohledem na podmínku zápisu smlouvy o pronájmu loga do rejstříku ochranných známek jako předpokladu vzniku její účinnosti, ji posoudil jako nedůvodnou. Uvedl, že obsahem práv poskytnutých smluvně žalobkyni nebyl pronájem obchodního jména žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, když žalobkyně jako podnikající fyzická osoba měla svou obchodní firmu, pod níž byla povinna činit úkony související se svým podnikáním, nýbrž souhlas právního předchůdce žalovaného s použitím jeho obchodního jména v souvislosti s podnikatelskou činností žalobkyně v pronajatých prostorách lékárny. Konstatoval, že obsahem předmětné smlouvy je vymezení práv a povinností při užívání loga N. žalobkyní při jejím podnikání a je zcela zřejmé, že úmyslem smluvních stran bylo poskytnutí oprávnění žalobkyni užívat uvedené logo, nikoli právo užívat ochrannou známku, k jehož vzniku by bylo třeba zápisu licenční smlouvy do rejstříku ochranných známek. Obsahem smlouvy byla rovněž cena za užívání loga, kterou žalobkyně byla povinna platit po dobu účinnosti smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně logo žalovaného užívala po celou dobu účinnosti smlouvy. Užívání loga se neomezovalo pouze na jeho uvádění v označení lékárny provozované žalobkyní, takže jeho pozdější odstranění z tohoto názvu je z hlediska užívání loga nepodstatné. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně logo žalovaného užívala i poté, co bylo odstraněno z názvu lékárny, a to ve výdejní místnosti a výloze lékárny. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni bylo poskytnuto právo logo užívat, toto právo také využívala a platila za to dohodnutou úplatu. Proto žalovaný přijal úplaty na základě platného právního důvodu, který v rozhodné době trval, takže nelze hovořit v této souvislosti o žádném bezdůvodném obohacení. Konečně odvolací soud uvedl, že žalobkyni bylo poskytnuto právo logo užívat, cena dohodnutá mezi smluvními stranami byla cenou za takto poskytnuté právo a jeho případná realizace či nerealizace žalobkyní na povinnost platit tuto cenu po dobu účinnosti smlouvy nemá vliv. Důvodem zrušení výroku III. rozsudku soudu prvního stupně bylo jeho nedostatečné odůvodnění. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně v jeho plném rozsahu) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že je dána jeho přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nesouhlasí s hodnocením smlouvy o pronájmu loga a obchodního jména odvolacím soudem jako od počátku platné, protože nemá náležitosti licenční smlouvy ve smyslu § 508 násl. obchodního zákoníku. Podle dovolatelky licenční smlouva nabývá ve smyslu § 18 (na věc se vztahujícího) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, účinnosti vůči třetím osobám až zápisem do rejstříku ochranných známek. Předmětná smlouva však do tohoto rejstříku zapsána nebyla a navíc předcházela datu vlastního zápisu pro majitele ochranné známky. Domnívá se, že majitel ochranné známky nemůže bez provedení zápisu právo předmětu průmyslového vlastnictví převádět na další osoby. Nesouhlasí také s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem, zejména pokud jde o dobu, po kterou užívala logo žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. K dovolání se písemně vyjádřil žalovaný a navrhl jeho odmítnutí. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušen). Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé (s výjimkou již zmíněného zrušovacího výroku) přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je třeba hodnotit jako správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávn