30 Cdo 4670/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4670/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2016 Spisová značka:30 Cdo 4670/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4670.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 12 odst. 1 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb. § 8 předpisu č. 140/1961Sb. § 21 předpisu č. 40/2009Sb. § 172 odst. 1 písm. f) předpisu č. 141/1961Sb. § 226 písm. e) předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 12. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4670/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně L. Č., zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 800 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 160/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, č. j. 51 Co 67/2014-115, takto: I. Dovolání žalované do části výroku napadeného rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 9 500 Kč a změněn ohledně částky 28 500 Kč, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, č. j. 51 Co 67/2014-115, se v části, kterou jím byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že proti ní bylo zahájeno a vedeno trestní řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, a dále v důsledku nepřiměřené délky uvedeného trestního řízení. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 9. 2013, č. j. 42 C 160/2011-82, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 438 000 Kč (výrok I), řízení do částky 133 000 Kč zastavil (výrok II), zamítl žalobu ohledně částky 229 000 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I ohledně částky 9 500 Kč potvrdil, ohledně částky 28 500 Kč jej změnil tak, že se v této části žaloba zamítá, a ohledně částky 400 000 Kč a ve výroku IV o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu. Usnesením ze dne 13. 2. 2002 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro trestný čin vraždy ve stadiu pokusu (§ 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon), usnesením ze dne 15. 2. 2002 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro organizátorství trestného činu loupeže spáchaného ve formě spolupachatelství [§ 9 odst. 2, § 10 odst. 1 písm. a) a § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona]. Žalobkyně jako podezřelá při výslechu dne 13. 2. 2002 podrobně popsala přípravu loupežného přepadení pana R. V. Dne 12. 5. 2003 byla na žalobkyni podána obžaloba. Rozsudkem Městského soudu ze dne 26. 6. 2003 byla žalobkyně odsouzena pro pokus trestného činu vraždy. Rozsudek byl Vrchním soudem dne 2. 12. 2003 zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze, který dalším rozsudkem ze dne 7. 5. 2004 žalobkyni odsoudil za pokus trestného činu vraždy a za organizátorství trestného činu loupeže. Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu částečně zrušil a rozhodl, že žalobkyně je vinna spácháním pokusu trestného činu vraždy a návodu k trestnému činu loupeže. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 4 Tz 109/2005, vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch žalobkyně, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části týkající se žalobkyně zrušil a zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 42 T 5/2006-992, žalobkyni zprostil obžaloby. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 11. 1. 2011. Obžaloby z pokusu trestného činu vraždy byla žalobkyně zproštěna proto, že trestnost činu zanikla [§ 226 písm. e) trestního řádu], obžaloby z organizátorství trestného činu loupeže proto, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obžalovaná [§ 226 písm. c) trestního řádu]. 5. Soud prvního stupně dále zjistil, že trestní stíhání žalobkyně bylo často medializováno. Žalobkyně pracovala v době zahájení trestního stíhání patnáct let jako aranžérka na výstavištích a dosahovala příjmu asi 80 000 Kč měsíčně. Žalobkyně uvedla, že po propuštění z vazby nemohla najít práci a následně pracovala jako aranžérka v květinářství, kde měla plat 7 500 Kč měsíčně. Po čtyřech měsících musela práci ukončit, neboť vedení květinářství se dozvědělo o jejím trestním stíhání. Žalobkyně otěhotněla, v květnu 2004, když se mělo konat soudní jednání, byla žalobkyně ve stresu, byla hospitalizována na gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice Brno pro krvácení, bolesti v podbřišku a hrozící potrat. Žalobkyně měla v těhotenství problémy způsobené stresem z trestního stíhání, syn se narodil v osmém měsíci těhotenství, dne 23. 10. 2004. U syna žalobkyně byla zjištěna mimointelektová nezralost, nebyl způsobilý začít školní docházku v běžném termínu, měl nerovnoměrně rozloženy intelektové schopnosti v dolní polovině průměru. Dále žalobkyně uvedla, že kvůli trestnímu stíhání musela několikrát měnit zaměstnání a nakonec skončil i její vztah s přítelem a otcem jejího syna, protože nemohli vést normální rodinný život. Aby žalobkyně celou situaci zvládla, užívala antidepresiva. Musela se odstěhovat z domu po babičce, neboť nevydržela bydlet se sousedy, kteří na ni pokřikovali, že nesnesou v ulici vražedkyni. Rodiče žalobkyně bydlí na malé vesnici, po dobu trestního stíhání byli společensky vyčleněni, otec žalobkyně asi rok nevycházel ven. Synovi žalobkyně vyprávějí jeho otec a babička věci z minulosti, což se na vztahu syna s matkou negativně projevuje. 6. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ a uzavřel, že žaloba je částečně důvodná. Celková délka trestního řízení byla nepřiměřená, neboť činila osm let a jedenáct měsíců. Vznik nemajetkové újmy se v takových případech předpokládá a žalobkyně má právo na její zadostiučinění. Při určení výše zadostiučinění vycházel soud prvního stupně s ohledem na značně nepřiměřenou dobu trvání řízení z částky 18 000 Kč za každý rok jeho trvání (9 000 Kč za každý z prvních dvou let trvání řízení). Takto určenou základní částku zadostiučinění za celé řízení ve výši 142 500 Kč soud dále upravoval podle kritérií ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk a zvýšil ji z důvodu většího významu trestního řízení pro žalobkyni o 20 % (na 171 000 Kč). Dále uvedl, že řízení bylo skutkově složitější, neboť žalobkyně byla stíhána pro dva trestné činy a bylo potřeba provedení rozsáhlejšího dokazování. Pokud by však soudy od počátku správně aplikovaly ustanovení o zániku trestnosti, pak by řízení ohledně trestného činu pokusu o vraždu bylo skončeno velmi rychle a dále by se jednalo pouze o řízení pro jeden trestný čin – z tohoto důvodu soud základní částku pro složitost řízení ani nesnížil, ani nezvýšil. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni již vyplatila 133 000 Kč (co do této částky žalobkyně vzala žalobu zpět a soud řízení zastavil), přiznal soud žalobkyni dalších 38 000 Kč (171 000 Kč – 133 000 Kč). 7. Dále se soud prvního stupně zabýval nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání. Pro trestný čin vraždy byla žalobkyně zproštěna obžaloby z důvodu, že trestnost pokusu trestného činu zanikla, tedy nikoliv z důvodů uvedených v § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Jiná je situace, pokud jde o trestní stíhání žalobkyně pro organizování trestného činu loupeže. To si žalobkyně sama zavinila, když se k tomuto trestnému činu doznala, podrobně věc popsala a tím způsobila, že bylo trestní stíhání proti ní zahájeno. Ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk tak žalobkyně nemá právo na náhradu škody, která jí v souvislosti se stíháním pro tento trestný čin vznikla. Jelikož soud uzavřel, že ustanovení § 12 OdpŠk nelze aplikovat na odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni