30 Cdo 4733/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4733/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2019 Spisová značka:30 Cdo 4733/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4733.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4733/2017-137 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 349 860 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 242/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 18 Co 90/2016-93, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 18 Co 90/2016-93, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 12. 2015, č. j. 23 C 242/2012-69, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 7. 2016, č. j. 23 C 242/2012-97, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení částky 1 300 000 Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Žalobce se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 13. 11. 2012 domáhá na žalované zaplacení částky 49 860 Kč jako náhrady škody za „ilegální věznění“ žalobce od 20. 8. 2002 do podání žaloby, respektive nákladů, jež jsou mu rozhodnutími Vězeňské služby ČR účtovány za výkon jeho trestu a vazby, a částky 1 300 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 28/11, kdy tento v řízení o obnově řízení vedených původně u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 52/03 a sp. zn. I. ÚS 314/03 nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) a návrh na obnovu řízení odmítl. V částce 1 300 000 Kč se promítá odpovědnost každého ze soudců Ústavního soudu podílejícího se na rozhodnutí ve věci Pl. ÚS 28/11, a to částkou 100 000 Kč. 1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 23 C 242/2012-69, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 7. 2016, č. j. 23 C 242/2012-97, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 349 860 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III). 2. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé pod bodem II a v nákladovém výroku pod bodem III potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu. Soud prvního stupně konstatoval, že v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) povinnost předložit předběžnou otázku SDEU v České republice mají Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. Návrhem ze dne 1. 8. 2011 se žalobce u Ústavního soudu domáhal obnovy řízení dle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to ve vztahu k usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 52/03, a ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 314/03. Důvodem obnovy řízení před Ústavním soudem měl být rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 30. 9. 2010, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 23661/03. Usnesením ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 28/11, plénum Ústavního soudu žalobcův návrh na obnovu řízení odmítlo. Plénum Ústavního soudu shledalo, že podmínka § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byla splněna s ohledem na rozsudek ESLP ze dne 30. 9. 2010, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 23661/03, zmiňovaný v návrhu na obnovu řízení, toliko v části, neboť v dotčeném rozsudku nebylo shledáno porušení základních práv nebo svobod v rozsahu vymezeném v usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 314/03. Návrh na obnovu řízení sp. zn. I. ÚS 314/03 byl proto podle pléna Ústavního soudu podán osobou zjevně neoprávněnou. Ve vztahu k řízení pod sp. zn. III. ÚS 52/03 plénum Ústavního soudu návrh na obnovu řízení odmítlo dle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný, neboť následky porušení lidského práva nebo svobody již netrvají. Žalobce následně podáním ze dne 2. 7. 2012 požádal žalovanou o náhradu škody a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu v žalované výši. Ministerstvo spravedlnosti žalobcovu žádost postoupilo přípisem Ministerstvu financí, které ve stanovisku ze dne 24. 9. 2012 neshledalo žalobcovu žádost důvodnou. 4. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žalobcem tvrzená nesprávná aplikace práva Evropské unie (dále jen „EU“), spočívající v porušení povinnosti obrátit se s předběžnou otázkou na SDEU, jistě našla bezprostřední odraz v rozhodnutí Ústavního soudu, a proto se nemůže jednat o nesprávný úřední postup, ale případně o nezákonné rozhodnutí. Stejně tak v případě tvrzeného porušení povinnosti položit předběžnou otázku SDEU lze zvažovat coby odpovědnostní titul pouze nezákonné rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dotčené rozhodnutí Ústavního soudu nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno ani nebyla jeho nezákonnost deklarována v rozsudku ESLP ani tvrzené porušení práva EU nebylo vysloveno rozhodnutím SDEU, není v projednávané věci odpovědnostní titul dán. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) takto brání tomu, aby v odškodňovacím řízení docházelo k porušování obecných principů hierarchické výstavby právního řádu a soudní soustavy. 5. Odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že v případě, kdy neexistuje adekvátní úprava odpovědnosti státu za porušení unijního práva na vnitrostátní úrovni, se v situaci, kdy dojde k tvrzenému porušení práva EU, aplikují v souladu se zásadou přednosti podmínky odpovědnosti státu vyplývající z judikatury SDEU a vnitrostátní zákon č. 82/1998 Sb. se použije, pokud právo EU (včetně judikatury SDEU) nestanoví jinak. Jinými slovy řečeno, zákon č. 82/1998 Sb. se subsidiárně použije tam, kde je jeho úprava souladná s úpravou unijního práva nebo na otázky, které unijní právo neřeší, a to za předpokladu, že nijak neznemožní ani nadměrně neztíží právo jednotlivce na získání náhrady škody. Aplikace zákona č. 82/1998 Sb. na nárok žalobce byla proto soudem prvního stupně provedena správně. Judikatura je dlouhodobě ustálena v názoru, podle kterého odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí. Závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nemohla žalobci pojmově škoda vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, ale pouze v důsledku vydání (tvrzeně) nezákonného rozhodnutí, je vzhledem k výše uvedenému správný. Odvolací soud se vyjádřil též k námitce žalobce, že od ESLP obdržel kompenzaci za své „ilegální věznění“, a přesto dochází k situaci, kdy za něj musí státu platit. Odvolací soud poznamenal, že ESLP ve svém rozsudku dospěl k závěru o tom, že vazba žalobce v období od 1. 1. 2002 do 10. 2. 2002 neměla zákonný podklad, a dále, že o jeho žádostech o propuštění z vazby za období od 6. 3. 2001 do 25. 3. 2002 nebylo rozhodováno urychleně. Přitom s ohledem na zákonnou úpravu národního řádu (zákona č. 82/1998 Sb., v tehdy účinném znění) ESLP dospěl k závěru, že pro nemožnost odškodnit žalobce národním právním řádem je nutno odškodnit žalobce přímo podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což částkou 4 000 EUR učinil. Žalobce však podle odvolacího soudu pomíjí tu skutečnost, že o jeho „ilegálním věznění“ se toto rozhodnutí nezmiňuje a jde pouze o právní konstrukt žalobce, který se snaží cestou odškodňovací žaloby navodit dojem, že za spáchanou tre