30 Cdo 4855/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4855/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2017 Spisová značka:30 Cdo 4855/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4855.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zastoupení Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1988Sb. § 44 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. § 850 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013 § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:27. 12. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.1.2018IV.ÚS 192/18JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto4.7.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4855/2015-185 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně O. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 129 660 696 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 475/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 12 Co 301/2014-161, takto: I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 12 Co 301/2014-161, potvrzující zamítnutí žaloby rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2014, č. j. 28 C 475/2013-40; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 31. 12. 2013 domáhala zaplacení částky 129 660 696 Kč s příslušenstvím za majetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že byla jakožto společná zmocněnkyně podle § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nesprávně informována předsedkyní senátu Městského soudu v Praze, že bude její odměna a náhrada nákladů za činnost společné zmocněnkyně (dále souhrnně jen „odměna“) hrazena státem. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 28 C 475/2013-40, žalobu zamítl co do návrhu žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o případné stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných (výrok I), tak také co do nároku žalobkyně na zaplacení 129 660 696 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako odvolací soud odvoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu). 4. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně byla společnou zmocněnkyní zastupující celkem 518 poškozených v trestním řízení ve věci obviněného Ing. I. B. a spol., ve kterém bylo pro velký počet poškozených možné (na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 podle § 44 odst. 2 trestního řádu) uplatňovat jejich práva pouze prostřednictvím společného zmocněnce. Jakožto se společnou zmocněnkyní bylo s žalobkyní v příslušném řízení jednáno a komunikováno. Z neformální komunikace mezi žalobkyní a předsedkyní senátu Městského soudu v Praze JUDr. Marií Markovou, a to jednak z dopisu ze dne 21. 11. 2007 a jednak z emailové zprávy ze dne 16. 1. 2008, pak vyplynulo, že pokud poškození prokáží nedostatek prostředků na úhradu nákladů vzniklých s přibráním zmocněnce, budou tyto náklady podle § 51a trestního řádu hrazeny státem. V předmětné trestní věci bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 4 T 20/2006, který byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2012 zrušen, a obžalovaní byli zproštěni obžaloby, přičemž poškození byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006, nevyhověl návrhu žalobkyně na přiznání odměny za zastupování poškozených v trestním řízení. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně nejprve stížnost, která byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta usnesením ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 9 To 10/2012, následně pak proti těmto dvěma usnesením žalobkyně podala také ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1771/12. Ve věci podala žalobkyně také návrh Ministerstvu spravedlnosti na podání stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných. Následně se žalobkyně obrátila na žalovanou s nárokem na náhradu škody (ušlého zisku) vzniklého neuhrazením odměny. 5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem jako nárok na náhradu škody způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl na základě vymezení hranice mezi formami deliktního jednání upravenými v § 5, resp. § 8 odst. 1 a 2 a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Soud prvního stupně zejména konstatoval, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou realizovány v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Naopak nesprávnost úředního postupu či vady při úředním postupu, které směřují k vydání rozhodnutí, jež nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být posuzovány toliko z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že žalobkyní napadaná nesprávnost postupu v trestním řízení (popisovaná jako neformální ujišťování, resp. příslib předsedkyně senátu ohledně toho, že odměnu žalobkyně uhradí stát), vedla k rozhodnutí, kterým nebyla žalobkyni nárokovaná odměna přiznána, považoval soud prvního stupně za možné nárokovat náhradu škody pouze z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli nesprávného úředního postupu. Následně pak s ohledem na to, že předmětné rozhodnutí (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 4 T 20/2006) nebylo pro nezákonnost zrušeno, nýbrž bylo potvrzeno, soud prvního stupně dovodil nesplnění podmínky zrušení či změny rozhodnutí dle § 8 odst. 1 OdpŠk. Tím také nebyl naplněn předpoklad pro vznik odpovědnosti státu. Soud prvního stupně se dále vyjádřil také k obsahu komunikace mezi žalobkyní a předsedkyní senátu Městského soudu v Praze, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně si zřejmě nesprávně vyložila příslušná ustanovení trestního řádu, když stát hradí odměnu pouze v případě ustanovení zmocněnce podle § 51a trestního řádu, a to za podmínky prokázání nemajetnosti poškozeného, nikoli již v případě výběru společného zmocněnce na základě rozhodnutí podle § 44 odst. 2 trestního řádu. V takovém případě zastupuje společný zmocněnec poškozené na základě plné moci a stát odměnu za zastoupení nehradí. Návrh žalobkyně na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o případné stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněných soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že v době rozhodování soudu prvního stupně ministryně takovouto stížnost nepodala. 6. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud zcela ze zjištění soudu prvního stupně. 7. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud nepřihlédl ani k námitce žalobkyně, že nebyla v souladu s § 118a občanského soudního řádu poučena, jelikož vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů v žalobě považoval za dostatečné. Dále odvolací soud také odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která se zabývala sporným postupem JUDr. Marie Markové v obdobných případech (usnesení ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 2883/10; ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1796/12; a ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 1742/12), ve kterých Ústavní soud nedovodil, že by byla porušena základní práva společných zmocněnců. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací