30 Cdo 4858/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4858/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2017 Spisová značka:30 Cdo 4858/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4858.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zavinění Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 12 předpisu č. 82/1998Sb. § 100 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. § 158 odst. 8 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4858/2015-152 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně E. Ch., dříve S., zastoupené doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 247/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 72 Co 132/2015-85, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 72 Co 132/2015-85, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2014, č. j. 15 C 247/2014-45, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 5. 8. 2014 domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., spáchaného ve formě spolupachatelství. Uvedeného trestného činu se měla žalobkyně dopustit tím, že v úmyslu obohatit sebe a svou matku měla vystavit celkem 33 faktur, kdy jako dodavatele na fakturách uvedla H. M., ačkoliv H. M. fakturované služby či materiál neposkytla. Měla tak způsobit České televizi škodu ve výši 122 058 Kč. Trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Obvodní ředitelství Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, č. j. ORIV-32585-104/TČ-2012-001491 ze dne 21. 5. 2013, které bylo žalobkyni doručeno 27. 5. 2013. Dne 30. 5. 2013 žalobkyně podala stížnost proti tomuto usnesení, kterou doplnila dne 19. 6. 2013. Obvodní státní zastupitelství usnesením ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 1 ZT 153/2013, zrušilo usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost. Žalobkyni v souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla nemajetková újma, když pro ni trestní stíhání představovalo psychické trauma, neboť trvalo delší dobu, trestně stíhána byla též její matka, a žalobkyně se tak obávala výsledku trestního stíhání ve vztahu k nim oběma. Celá tato situace také značně nepříznivě ovlivnila jejich vztah. Žalobkyně měla v důsledku stresu vyplývajícího z trestního stíhání obtíže při studiu. V souvislosti s vedením trestního stíhání byla rovněž nucena ukončit pracovní poměr v České televizi, a jelikož její příjem poklesl, potýká se s finančními problémy. Žalobkyně se dlouhodobě léčí na neurologickém oddělení Nemocnice Na Homolce s doporučením vyhýbat se stresovým situacím. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 11. 2014, č. j. 15 C 247/2014-45, rozhodl tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 6. 8. 2014 do zaplacení, zamítl (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). 3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 72 Co 132/2015-85, tak, že rozsudek soudu prvního potvrdil ve výroku o věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně uvedl, že má za prokázaný průběh trestního stíhání žalobkyně ze spisu Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha IV., ORIV-32585-192/TČ-2012-001491. Dne 16. 5. 2012 podala Česká televize trestní oznámení ve věci podezření ze spáchání trestného činu. Usnesením ze dne 21. 5. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, a to pro přečin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství. Dne 31. 5. 2013 byla podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, dne 26. 6. 2013 bylo doručeno doplnění této stížnosti. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, č. j. 1 Zt 153/2013 ze dne 1. 8. 2013 bylo zrušeno usnesení policejního orgánu ze dne 21. 5. 2013, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, a bylo uloženo policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Státní zástupkyně shledala předmětnou stížnost za důvodnou převážně s ohledem na skutečnosti, které vyšly najevo teprve po zahájení trestního stíhání v průběhu výslechu obou obviněných. Tyto uvedly zcela nové informace, jež předtím nebyly policejnímu orgánu známy, prověřeny a zohledněny při rozhodování o dalším postupu, neboť obviněné dříve využily svého zákonného práva a odmítly k věci vypovídat. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že dne 14. 6. 2013 došlo k výslechu žalobkyně a dne 18. 6. 2013 k výslechu její matky, kdy jak žalobkyně, tak i její matka vypovídaly o skutečnostech projednávané věci. Z úředního protokolu o výslechu D. S. ze dne 10. 12. 2012 soud zjistil, že jmenovaná po poučení odmítla vypovídat. Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 2. 7. 2012, na kterém byla vyslýchána žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyně po poučení využila svého práva a odmítla vypovídat. 5. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda zrušené usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně naplňuje znaky nezákonného rozhodnutí podle § 7 a 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Uvedl přitom, že pro možné přiznání nároku je nutná existence odpovědnostního titulu, nezákonného rozhodnutí, a s tím spojená existence pravomocného rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) by vznikl účastníkům jakéhokoliv řízení, když by instančně vyšší soud orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu. Uvedený soud neshledal možnou aplikaci § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. představujícího výjimku ze zásady pravomocnosti nezákonného rozhodnutí, když dotčené rozhodnutí samo o sobě nepředstavuje rozhodnutí o oprávněních a povinnostech žalobce, ale pouze zahajuje určitou fázi trestního řízení, za kterou lze požadovat odškodnění v případě, že neskončilo pravomocným odsouzením. Neposuzuje se přitom správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, rozhodující je výsledek již pravomocně zahájeného trestního stíhání. Nelze tak hovořit o možném vzniku škody v příčinné souvislosti s výkonem nepravomocného usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy ani s jeho vykonatelností, jež nastala bez ohledu na jeho právní moc. Žalobkyně podala stížnost proti nepravomocnému usnesení o zahájení trestního stíhání a státní zástupkyně jako odvolací orgán jejímu řádnému opravnému prostředku ve velice krátké době vyhověla. Soud prvního stupně tedy ve věci neshledal odpovědnostní titul k odškodnění tvrzené nemajetkové újmy. Soud dále uvedl, že z odůvodnění usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 1 Zt 153/2013, je zřejmé, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno s ohledem na skutečnosti, které vyšly najevo teprve po zahájení trestního stíhání, v průběhu výslechu obou obviněných. Usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno pro nezákonnost, nýbrž z důvodů nových okolností, které vyšly najevo až poté, co bylo vydáno. Dané okolnosti případu bylo třeba posuzovat též podle § 12 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně odmítla ve věci vypovídat, a nesdělila tak Policii ČR relevantní informace, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání proti žalobkyni nebylo vůbec zahájeno. V tomto postupu žalobkyně lze tedy shledat spoluúčast vedoucí k zahájení trestního stíhání. 6. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a opatřil si dostatek relevantních skutkových zjištění, na jejichž základě bylo možné věc náležitě právně posoudit. Soud prvního stupně správně posoudil žalobkyní uplatněný nárok jako nárok z titulu nezákonného rozhodnutí ve s