30 Cdo 4950/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4950/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2011 Spisová značka:30 Cdo 4950/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4950.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odporovatelnost Dotčené předpisy:§ 42a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 8. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4950/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 245, proti žalované E. F., zastoupené JUDr. Annou Kapsovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Všehrdova 525, o určení neúčinnosti právního úkonu a zaplacení částky 450.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 223/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. července 2010, č.j. 60 Co535/2009-490, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2007, č.j. 26 C 223/2006-334, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, kterou dlužník L. F. daroval žalované spoluvlastnický podíl o velkosti id. ½ na nemovitostech blíže označených v rozsudečném výroku (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) poté, co připustil změnu žaloby jejím rozšířením o zaplacení 450.000,- Kč, usnesením ze dne 14. května 2009, č.j. 60 Co 561/2007-427, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ve věci je zapotřebí ke zjištění skutkového stavu provést další dokazování (§ 219 odst. 2 ve spojení s § 213 odst. 4 o. s. ř.). Po následujícím řízení Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. srpna, č.j. 26 C 223/2006, rozhodl tak, že zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, kterou dlužník L. F. daroval žalované spoluvlastnický podíl o velkosti id. ½ na nemovitostech blíže označených v rozsudečném výroku (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč (výrok II.). Konečně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 33.199,- Kč (výrok III). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníku L. F. (dále již „dlužník“) vymahatelnou pohledávku na daních a penále vyměřených za zdaňovací období od roku 1997 do roku 2002 na základě pravomocných a vykonatelných výměrů a výkazů nedoplatků v celkové výši 4,886.482,- Kč. Žalobce prováděl jako správce daně u dlužníka daňovou kontrolu v době od konce roku 2001 do poloviny roku 2004. V únoru 2003 zjistil, že dlužník v závěru roku 2002 prováděl úkony spočívající v převodech jeho spoluvlastnických práv k většině nemovitostí nacházejících se v k.ú. U. B. na jinou osobu. Protože žalobce považoval za ohrožené vybírání daní od dlužníka, vydal dne 7.4.2003 zajišťovací příkaz č.j. 12094/03/338921/7833, který ukládal dlužníkovi povinnost, aby do 3 dnů ode dne doručení příkazu zajistil ve prospěch správce daně (žalobce) složení jistoty ve výši 5,303.226,- Kč. Zajišťovací příkaz byl doručen dlužníkovi dne 8.4.2003 a jeho sestře JUDr. D. B. dne 8.4.2003, která dlužníka zastupovala na základě plné moci. Zajišťovací příkaz nabyl právní moci dne 19.5.2003. Odporovanou darovací smlouvou ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, dlužník daroval žalované, své matce, spoluvlastnický podíl o velkosti id. ½ na předmětných nemovitostech. Žalobce nemohl uspokojit svoji pohledávku z jiného majetku dlužníka. Odpůrčí žaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 16.6.2006, tedy v zákonné tříleté lhůtě. Žalovaná nevyvinula žádnou aktivitu ke zjištění skutečných majetkových poměrů dlužníka v době, kdy došlo k převodu předmětných nemovitostí odporovanou smlouvou. Darovací smlouvou ze dne 13.6.2008 žalovaná převedla na svého vnuka L. F., předmětné nemovitosti, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 18.6.2008. Vlastnické právo k dotčeným nemovitostem bylo omezeno věcným břemenem užívání zřízeným pro žalovanou smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 13.6.2008, s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 18.6.2008. Soud prvního stupně poté, co projednávanou věc posoudil podle ustanovení § 42a obč. zák., dovodil, že žalobce je aktivně věcně legitimován jako věřitel, odporovanou darovací smlouvou došlo ke zkrácení žalobce, přičemž byla uzavřena mezi osobami blízkými podle § 116 obč. zák. a žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu dlužníka krátit věřitele (žalobce). Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu předmětného řízení převedla nemovitosti, jež byly předmětem odporované dohody, na svého vnuka L. F., nemohla být žaloba na vyslovení neúčinnosti odporované dohody úspěšná, neboť žalovaná uvedené nemovitosti v době rozhodování soudu již nevlastnila. Úspěšná nemohla být ani žaloba o zaplacení peněžité náhrady ve výši 450.000,- Kč dle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák., vzhledem k nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, neboť v době rozhodování soudu neměla z odporované smlouvy prospěch, jenž měl další obdarovaný vlastník L. F., vůči němuž však žaloba nesměřovala. K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že určil vůči žalobci právní neúčinnost darovací smlouvy ze dne 19.6.2003, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19.6.2003, kterou dlužník L. F. daroval žalované spoluvlastnický podíl o velkosti id. ½ na nemovitostech blíže označených v rozsudečném výroku (výrok II.). Současně nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nich vyvozenými právními závěry však jen částečně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že darovací smlouva ze dne 13.6.2008, kterou žalovaná převedla na svého vnuka L. F. předmětné nemovitosti, je v části týkající se převodu vlastnického podílu k dotčeným nemovitostem o velikosti id. ½, kterou lze oddělit od ostatního obsahu této smlouvy, absolutně neplatná pro obcházení zákona dle ustanovení § 39 obč. zák. Odvolací soud vycházel ze závěru, že převede-li žalovaný majetek získaný odporovatelným úkonem na další osobu poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, jde o právní úkon neplatný. V tomto smyslu odkázal na názor publikovaný v časopise Justiční praxe č. 5/2002, od autora L. Drápala, pod názvem Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy – 1. část“. Vzhledem k neplatnosti uvedené části darovací smlouvy je žalovaná nadále vlastníkem id. ½ sporných nemovitostí. Institut odporovatelnosti uplatňující se odpůrčí žalobou slouží a je určen pro potřeby exekučního řízení a tyto potřeby byly a jsou stále původní odpůrčí žalobou naplněny. Ve shodě s právním závěrem soudu prvního stupně dovodil, že převodem nemovitostí ze žalované na jejího vnuka jí nevznikl majetkový prospěch, na základě kterého by žalobce mohl úspěšně uplatňovat zaplacení peněžité náhrady ve výši 450.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání do výroku II. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá nesprávné právní posouzení „náležité pečlivosti“, kterou měla vyvinout, aby se ubránila odpůrčí žalobě. Argumentuje tím, že v době uzavření odporované smlouvy pohledávky žalobce za dlužníkem neexistovaly, protože všechny platební výměry jsou datovány po roce a půl od uzavření odporované smlouvy. V době uzavření smlouvy probíhala pouze ze strany žalobce u dlužníka kontrola. Pokud by i žalovaná měla možnost zjistit si před podpisem dotčené smlouvy u žalobce, zda-li není její syn dlužníkem žalobce, dostalo by se jí z jeho strany záporn