30 Cdo 5054/2009 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5054/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2011 Spisová značka:30 Cdo 5054/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5054.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Dotčené předpisy:§ 22 předpisu č. 35/1965Sb. § 27 předpisu č. 35/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 11. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.2.2012III.ÚS 403/12JUDr. Jiří Muchazrušeno22.1.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5054/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce akad. mal. M. C., zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované Zoologické zahradě hlavního města Prahy, IČO 00064459, se sídlem v Praze 7, U Trojského zámku 3/120, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Kladská 5, o uložení povinnosti zdržet se jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 180/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009, č.j. 3 Co 16/2009-86, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7 listopadu 2008, č.j. 37 C 180/2007-60, zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela užití autorského díla – logotypu ZOO Praha, obsahujícího stylizovaný nápis ZOO, pod tímto nápisem vyobrazení stylizované hlavy koně Przewalského z levého bočního pohledu a pod tímto vyobrazením stylizovaný nápis Praha, to vše ohraničené nepravidelným čtvercovým rámečkem, vytvořeného žalobcem na základě smlouvy o vytvoření díla, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 1.6.1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli podle § 27 v té době platného zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých ve znění pozdějších předpisů (dále jen autorský zákon) dne 1. června 1998 smlouvu o vytvoření díla, jejímž předmětem bylo vytvoření logotypu ZOO Praha. Dílo bylo žalobcem vytvořeno, žalované předáno a žalovaná zaplatila žalobci odměnu ve výši 50.000,- Kč. Žalobce dne 28. listopadu 2006 smlouvu vypověděl a ta podle jeho mínění zanikla v souladu s ustanovení § 582 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ke dni 31. března 2007. Žalobce tvrdí, že žalovaná nezískala oprávnění k veřejnému šíření díla podle ustanovení § 22 autorského zákona, neboť smlouva ze dne 1. června 1998 neobsahovala náležitosti smlouvy o šíření díla podle ustanovení § 22 odst. 3 autorského zákona. Soud prvního stupně konstatoval, že předmětná smlouva obsahuje veškeré náležitosti požadované ustanovením § 22 odst. 3 autorského zákona, není neplatná ani v části, kde je stanoveno užití a šíření díla a proto neshledal možnost smlouvu vypovědět. Uvedl, že smlouva nadále trvá a žalovaná užívá své dílo oprávněně. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že je žalovaná povinna zdržet se do dvou měsíců od právní moci rozsudku užití autorského díla –logotypu ZOO Praha, obsahujícího stylizovaný nápis ZOO, pod tímto nápisem vyobrazení stylizované hlavy koně Przewalského z levého bočního pohledu a pod tímto vyobrazením stylizovaný nápis Praha, to vše ohraničené nepravidelným čtvercovým rámečkem, vytvořeného žalobcem na základě smlouvy o vytvoření díla uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 1.6.1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že účastníci si nesjednali platně smlouvu o šíření díla ve smyslu tehdy platného autorského zákona, neboť smlouva o šíření díla musela stanovit způsob a rozsah šíření díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu, na kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj účet. Dne 1. června 1998 tak nebyla mezi účastníky uzavřena smlouva o šíření díla, neboť ujednání ze dne 1.6.1998 všechny obligatorní náležitosti smlouvy o šíření díla neobsahuje. Především ve smlouvě nebyla sjednána odměna podle § 13 odst. 1 autorského práva, na níž má autor právo při každém užití díla. Odvolací soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaná dílo stále šíří, byť v omezené míře, je žaloba podaná podle ustanovení § 32 autorského práva zcela namístě. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 23. října 2009 a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 20. listopadu 2009 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná má za to, že odvolací soud nesprávně zhodnotil otázku platnosti smlouvy po právní stránce. Podle názoru žalované nelze neplatnost smlouvy vyslovovat z důvodu absolutního formalismu, když tento formalismus vychází pouze z výkladu a nemá oporu v zákoně. Odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu I. ÚS 625/2003, ve kterém se uvádí, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Vadu řízení spatřuje v tom, že povinnost stanovená napadeným rozsudkem zdržet se užití díla je formulována obecně, přestože žalovaná užívá v mnoha případech dílo jako součást jiných souborných či spojených děl, do kterých logotyp zařadil v následujících letech sám žalobce. Takové užití pak nemá nic společného s předmětnou smlouvou. Odstraňování logotypu ze souborných a spojených děl by navíc bylo zásahem do osobnostních práv autora podle ustanovení § 11 odst. 3 stávajícího autorského zákona. Dále se soud nezabýval ani otázkou zájmu třetích osob ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 autorského zákona. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání (v dané věci je však dovolatelka výslovně namítá). Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají. Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení § 27 výše zmíněného autorského zákona smlouvou o vytvoření díla se zavazuje autor vytvořit pro objednatele za odměnu literární, vědecké nebo umělecké dílo a uděluje svolení, aby objednatel díla užil k účelu smlouvou vymezenému (odst. 1). Autor je povinen vytvořit dílo osobně ve stanovené lhůtě. Není-li dohodnuto jinak, vznikne autorovi nárok na sjednanou odměnu odevzdáním díla (odst. 2). Má-li dílo vady, které brání, aby mohlo být díla užito k účelu sml