30 Cdo 509/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 509/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2024 Spisová značka:30 Cdo 509/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.509.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuční příkaz Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1377/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 509/2024-192 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně T. Š.-V., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 225/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2023, č. j. 14 Co 142/2023-155, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2023, č. j. 12 C 225/2021-120, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 251 412 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně původně domáhala zaplacení částky 359 123,60 Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem notářky JUDr. Lenky Pikálkové (dále jen „notářka“). Žalobkyně tvrdila, že před sňatkem se svým budoucím manželem F. Š. (dále jen „manžel“) uzavřela smlouvu o manželském majetkovém režimu, která byla sepsána notářkou dne 8. 9. 2020 ve formě notářského zápisu (dále též „předmanželská smlouva“), v níž bylo uvedeno, že notářka ji zapíše do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komorou České republiky (dále jen „seznam listin“) bez zbytečného odkladu poté, co bude uzavření manželství notářce doloženo. Manželství bylo uzavřeno 25. 9. 2020, téhož dne byla uvedená skutečnost oddacím listem notářce doložena, notářka přesto předmanželskou smlouvu bez zbytečného odkladu do seznamu listin nezapsala a učinila tak se značným zpožděním až dne 14. 1. 2021. V mezidobí soudní exekutor Mgr. Kamil Brančík (dále jen „soudní exekutor“), který byl pověřen vedením exekuce na manžela, vydal exekuční příkaz ze dne 18. 12. 2020, č. j. 007 EX 139/20-48, a to přikázáním pohledávky z účtů žalobkyně jako manželky povinného, exekuční příkaz směřoval k vymožení částky 335 093,60 Kč představujícím dluhy povinného. Žalobkyni byly soudním exekutorem obstaveny všechny bankovní účty, a proto dne 21. 12. 2020 uhradila na účet soudního exekutora částku 335 093,60 Kč, čímž jí podle jejího tvrzení v uvedené výši vznikla nesprávným úředním postupem notářky (přičitatelným státu) škoda. Ohledně částky 107 710,70 Kč s příslušenstvím bylo k částečnému zpětvzetí žaloby řízení zastaveno. Předmětem řízení pak zůstal požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně směřujícího k odstranění následků nesprávného úředního postupu ve výši 24 030 Kč a částka 227 382 Kč jako část pohledávky uhrazené podle exekučního příkazu soudnímu exekutorovi. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla patrně v celém rozsahu dovoláním (vzdor své procesní povinnosti žalobkyně jednoznačně rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadla, nevymezuje a lze na něj toliko implicitně soudit z petitu dovolání), které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Ve vztahu k částce 24 030 Kč představující náklady právního zastoupení se žalobkyně ve svém dovolání věnovala zpochybnění právního posouzení učiněného odvolacím soudem jen okrajově (v bodu 49 a 50 podaného dovolání), když „měla za to, že do požadované škody zahrnula tyto náklady zcela důvodně“. Ve vztahu k tomuto dílčímu nároku neformulovala žádnou konkrétní právní otázku (nevymezila tzv. „dovolací důvod“), tím méně pak specifikovala některý ze zákonem předjímaných důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání tak nemá v tomu odpovídajícím rozsahu předepsané obsahové náležitosti [vymezené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.] a je tak vadné, pročež ho Nejvyšší soud ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Při absenci jakékoliv argumentace by podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání nebylo proti tomuto dílčímu nároku ani (objektivně) přípustné, neboť šlo o tzv. podlimitní nárok nepřevyšující částku 50 000 Kč. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání ve vztahu k náhradě škody, jež měla vzniknout uspokojením soudním exekutorem vymáhané částky. 6. Odvolací soud (který převzal a dále ještě mírně precizoval skutkové závěry soudu prvního stupně) za zásadní považoval, že mezi nesprávným úředním postupem notářky spočívajícím v opožděném zaslání notářského zápisu obsahujícím dohodu snoubenců o manželském majetkovém režimu na straně jedné a vedením soudní exekuce proti žalobkyni jako manželce povinného na straně druhé není naplněn požadavek příčinné souvislosti, neboť soudní exekutor neměl, pokud jde o pohledávky povinného ze závazku vzniklých mu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, to je do 31. 12. 2013, vůči žalobkyni, exekuci postižením jejího účtu u peněžního ústavu vést, a to dokonce i kdyby žádnou předmanželskou smlouvu modifikující zákonný rozsah společného jmění manželů snoubenci neuzavřeli. Z toho úhlu pohledu považoval za zcela nevýznamné, zdali taková předmanželská smlouva byla notářkou (včas) zapsána do seznamu listin o manželském majetkovém právu, [srov. zejména odst. 54, 55 a 72 až 77 a zejména 78 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu]. Odvolací soud s odkazem na právní úpravu (§ 42 odst. 21 zákona č 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném v rozhodné době) a s odkazem na recentní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu akcentoval, že výlučné dluhy povinného, které vznikly do 31. 12. 2013, mohou být uspokojeny (ať už bylo exekuční řízení zahájeno kdykoliv) jen z výlučného majetku dlužníka a nikoliv z majetku ve společném jmění manželů (popř. z majetku, který se pro účely exekuce za společné jmění pokládá), jestliže manželství bylo uzavřeno až dodatečně. Tedy pokud jde o dluhy vzniklé bývalému manželu žalobkyně před vznikem manželství a současně před 31. 12. 2013 [deklarovaných na základě platebních výměrů Všeobecné zdravotní pojišťovny, ukládajících povinnému zaplatit částky ve výši 20 653 Kč za období od 1. 4. 2004 do 28. 2. 2005, 1. 1. 2006 – 30. 4. 2006, 1. 7. 2007 – 31. 12. 2007 - platební výměr č. 4240800285 ze dne 3. 3. 2008, ve výši 27 000 Kč za období od 1. 1. 2008 do 30. 4. 2010 - platební výměr č. 4241001070 ze dne 28. 5. 2010 , ve výši 13 472 Kč za období od 7. 5. 2004 do 25. 1. 2008 - platební výměr č. 2140800284 ze dne 3. 3. 2008 , ve výši 14 010 Kč za období od 26. 1. 2008 do 10. 5. 2010 - platební výměr č. 2141001069 ze dne 28. 5. 2010 a ve výši 2 164 Kč ve vztahu k obdobím 1. 9. - 21. 9. 1999, 19. 4. - 30. 4. 2002 a 1. 2. 2003 - 6. 5. 2004 - platební výměr č. 2140400831 ze dne 11. 5. 2004] neměla být v souladu se zákonem exekuce prováděna jinak, než na výlučný majetek povinného. Soudní exekutor nemohl po právu postihnout přikázáním pohledávky výlučný majetek nedlužné ma