30 Cdo 520/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 520/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2016 Spisová značka:30 Cdo 520/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.520.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Svéprávnost (o. z.) Způsobilost k právním úkonům Opatrovník Nemajetková újma (o. z.) Lidská práva Dotčené předpisy:čl. 5 předpisu č. 23/1991Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006 § 38 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 187 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 55 předpisu č. 89/2012Sb. čl. 1 předpisu č. 23/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 520/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 152/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č. j. 28 Co 240/2013-92, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č. j. 28 Co 240/2013-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2013, č. j. 15 C 152/2012-58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Nesprávného úředního postupu se měl dopustit Městský soud v Brně, když žalobci podle ustanovení § 192 odst. 1 občanského soudního řádu neustanovil opatrovníka ke dni právní moci rozhodnutí o zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům. Podle žalobce bylo uvedeným pochybením zasaženo do jeho důstojnosti a došlo k porušení jeho základních práv chráněných čl. 5, čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nadto po dobu, kdy bylo rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům v právní moci, činil denně množství absolutně neplatných právních úkonů. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2013, č. j. 15 C 152/2012-58, kterým byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých v řízení vedeném pod sp. zn. 23 Nc 926/2009 rozhodl Městský soud v Brně dne 24. 2. 2011, že se žalobce zbavuje způsobilosti k právním úkonům a současně bylo upuštěno od doručení předmětného rozhodnutí žalobci. Žalobci nebyl uvedený rozsudek nikdy doručen, kopii rozsudku získal až dne 1. 9. 2011 od opatrovníka – statutárního města Brna. Ten mu byl ustanoven usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2011, které rovněž nebylo doručováno žalobci. Dne 6. 9. 2011 statutární město Brno podalo odvolání proti svému ustanovení opatrovníkem. Dne 13. 9. 2011 podal žalobce odvolání proti rozsudku ze dne 24. 2. 2011 o zbavení způsobilosti k právním úkonům a požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání bylo vyhověno. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 2011, č. j. 15 Co 339/2011-130, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011 o zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je nutné prokazovat, jak se žalobce chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává domácnost a hospodaří s majetkem. Bylo zrušeno i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2011, kterým byl žalobci ustanoven opatrovník s tím, že je usnesení o ustanovení opatrovníka soud povinen doručit také osobě, jíž je opatrovník ustanovován. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když žalobci nebyl ustanoven opatrovník spolu s vydáním rozsudku Městského soudu v Brně o zbavení způsobilosti dne 24. 2. 2011, opatrovník byl žalobci ustanoven teprve dne 26. 8. 2011 a rozsudek ze dne 24. 2. 2011 byl žalobci předán až opatrovníkem dne 1. 9. 2011. Soud prvního stupně měl za to, že nemajetková újma (úkorný pocit) může poškozenému vznikat až od okamžiku, kdy se o takovéto újmě dozví. Žalobce se o existenci rozsudku o zbavení způsobilosti k právním úkonům dozvěděl až dne 1. 9. 2011. Teprve od této doby mu mohla vznikat nemajetková újma, neboť teprve tehdy získal povědomí o tom, že byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. V této době však již žalobce opatrovníka měl, nedošlo tedy nikdy k situaci, kdy by žalobce byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, žalobci by nebyl ustanoven opatrovník a žalobce by o neustanovení opatrovníka věděl. Žalobce ani netvrdí, že by mu byla odpírána možnost učinit některé právní úkony. Právní úkony, které žalobce učinil v období, kdy byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2011 v právní moci, byly platné, neboť tento rozsudek byl následně Krajským soudem v Brně zrušen. Soud prvního stupně tak došel k závěru, že žalobci nemajetková újma nemohla vzniknout. Rovněž odvolací soud věc po právní stránce posoudil tak, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť soud neustanovil žalobci opatrovníka spolu s vydáním rozsudku o zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům, avšak žalobci žádná nemajetková újma nevznikla. Odvolací soud odkázal na dle jeho názoru správné právní hodnocení soudu prvního stupně a citoval rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 2241/11, které se týká nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, a podle kterého může být poškozený průtahy v řízení frustrován až od okamžiku, kdy se o řízení dozvěděl. Žalobcovy námitky o neplatnosti úkonů, které činil v době, kdy neměl opatrovníka, nemohou obstát, jestliže neoznačil, jaké jeho konkrétní úkony byly shledány neplatnými, respektive jeho obecný odkaz na měsíční úhrady za energii, nákupy jídla, osobních potřeb a potřeb pro domácnost je nepřípadný, neboť neplatnost těchto úkonů nebyla shledána. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém vymezuje dovolací důvody otázkami, zda peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu má plnit také preventivně – sankční funkci (ohledně ní považuje napadený rozsudek za rozporný například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006), zda samotným nezákonným zásahem (spočívajícím v nesprávném úředním postupu) do základních práv a svobod jednotlivce (zejm. do práv chráněných článkem 5 Listiny) a do jeho důstojnosti, může vzniknout jednotlivci nemajetková újma, i když o ní tento jednotlivec nebyl informován, a zda žalobci vznikla nemajetková újma, když se dozvěděl, že byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, aniž mu byl ustanoven opatrovník, jehož prostřednictvím by mohl nadále činit právní úkony. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 1. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda má peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. plnit také preventivně – sankční funkci. Uvedená otázka b