30 Cdo 521/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 521/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2006 Spisová značka:30 Cdo 521/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.521.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb. § 1 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb. § 30 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 521/2006 U S N E S E N Í       Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce O. s. N. 128, zastoupeného advokátem, za účasti 1) P. f. Č. r.,  a 2) M. V.,  zastoupeného advokátkou, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 1067/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2005, č. j. 33 Co 24/2004 - 100,   t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 4. 9. 2000, podanou podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhal, aby soud určil, že druhý účastník řízení není vlastníkem pozemkové parcely katastru nemovitostí č. 710/22 v k. ú. J. n. V., s odůvodněním, že se cítí být dotčen na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu B. ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1071/92 -2371/XIII, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kterým bylo rozhodnuto, že M. V. je vlastníkem uvedené nemovitosti. Žalobce má za to, že na předmětném pozemku je umístěna stavba, která brání jeho vydání - parkoviště, že pozemek není možno využívat k lesnickým účelům, a že jeho vydání nelze „podřídit“ zákonu o půdě; v řízení před soudem prvního stupně posléze tvrdil, že ve správním spise není založen originál plné moci k zastupování druhého účastníka v řízení před správním orgánem a že nebylo doloženo, že druhý účastník restituční nárok uplatnil u povinné osoby. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2005, č. j. 33 Co 24/2004 - 100, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 4. 2004, č. j. 8 C 1067/2003 - 61, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu B. ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1071/92 -2371/XIII, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“), rozhodl správní orgán tak, že M. V. je vlastníkem uvedeného pozemku, který byl součástí původního zbytkového statku v J., majetku původních vlastníků R. a O.  V. Mezi účastníky bylo nesporné, že druhý účastník je oprávněnou osobou podle ust. § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, že žalobce je osobou povinnou podle § 5 zákona o půdě a že předmětná nemovitost přešla do vlastnictví státu postupem podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tj. v důsledku odnětí majetku bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Ze spisu pozemkového úřadu rovněž vyplývá, že restituční nárok na vydání předmětného pozemku (a dalších nemovitostí) byl u pozemkového úřadu uplatněn dne 12. 3. 1992 prostřednictvím Mgr. N. M. a rovněž i u osoby povinné, jejíž předseda J. D. na tuto výzvu reagoval se žádostí, aby o uplatněném nároku rozhodl pozemkový úřad, neboť některé požadované pozemky jsou zastavěné. Dále bylo ve správním řízení zjištěno, že na předmětném pozemku, označeném v katastru nemovitostí jako ostatní plocha - ostatní komunikace, který byl v roce 1961 vyňat z lesního půdního fondu, se nachází parkoviště pokryté suchým štěrkem (štěkrodrtí), ohraničené betonovými obrubníky a žlaby na odtok vody, jehož stavba byla povolena na základě stavebního povolení ze dne 24. 12. 1980 a následně rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 2. 9. 1986 zkolaudována. Soudy obou stupňů dovodily, že uplatněný restituční nárok se řídí zákonem o půdě, neboť z výnosů Ministerstva zemědělství ze dne 9. 2. 1948 a ze dne 26. 10. 1948 vyplývá, že v době přechodu vlastnického práva z původních vlastníků R. a O. V. na stát, tzv. pozemkový majetek tvořil zemědělský a lesní podnik a lesy, a z lesního půdního fondu byl vyňat až v roce 1961 [§ 1 odst. 1 písm. a), § 30 zákona o půdě]. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že parkoviště zřízené na předmětném pozemku nebrání jeho vydání oprávněné osobě [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], neboť nejde o stavbu v občanskoprávním smyslu, nýbrž se jedná jen o způsob úpravy pozemku, která je výsledkem určité stavební činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/1997), přičemž podle krajského soudu ani nebylo zapotřebí vydání stavebního povolení. Za neopodstatněné považovaly soudy obou stupňů tvrzení žalobce, jímž zpochybnil řádné uplatnění restitučního nároku druhým účastníkem, neboť z obsahu spisu správního orgánu vyplývá, že za něj jednala komerční právnička Mgr. N. M., která přípisem doručeným pozemkovému úřadu dne 12. 3. 1992 nárok  na vydání předmětného pozemku (a dalších nemovitostí) uplatnila za vnuky původních vlastníků, a přípisem ze dne 25. 5. 1992, doručeným pozemkovému úřadu dne 27. 5. 1992, požádala o vydání rozhodnutí mimo jiné i v předmětné věci. Teprve po letech nastolenou otázku existence či neexistence zvláštní plné moci a jejího založení ve správním spise, považoval krajský soud shodně se soudem prvního stupně za přílišný formalismus neodpovídající smyslu restitucí, a odvolací soud poukázal i na to, že uvedené tvrzení žalobce uplatnil až při jednání u okresního soudu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Podle jeho názoru má rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci po právní stránce zásadní význam, neboť v rozporu se zákonem řeší „otázku nutnosti prokázat plnou moc k úkonu, na základě kterého byla podána výzva k vydání věci podle zákona č. 221/1991 Sb.“, a dále otázku, „zda sporný pozemek je pozemkem lesním, podléhajícím režimu zákona č. 229/1991 Sb., či pozemkem tomuto režimu nepodléhajícímu“. Poukazuje na to, že nedostatek plné moci k podání výzvy na vydání věci namítl u soudu prvního stupně před skončením prvního jednání, avšak originál plné moci předložen nebyl, že druhý účastník až do skončení tohoto jednání nenavrhl důkaz k prokázání, že plná moc byla udělena, byť se tento nedostatek pokusil napravit tím, že předložil prostou plnou moc, „jejíž pravost však žalobce popřel“. Pokud druhý účastník předložil listinné důkazy v průběhu druhého jednání, stalo se tak ve smyslu ust. § 250d odst. 1 o. s. ř. opožděně a soud se jimi neměl zabývat. Dovolatel má za to, že neobsahuje-li zákon č. 229/1991 Sb. žádná zvláštní ustanovení o zmocnění, je třeba vycházet z obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 31 a násl. obč. zák.) o náležitostech plné moci, a s přihlédnutím k dosavadní judikatuře (Odon 28/95) je nutno se zabývat tím, zda plná moc existovala či nikoliv a co bylo jejím obsahem. Za dané situace, kdy existence plné moci byla pouze tvrzena a nebyla prokázána, nelze podle dovolatele než učinit závěr, že zde plná moc nebyla, a tedy výzva k vydání nemovitosti byla učiněna osobou neoprávněnou. K další otázce, kterou odvolací soud řešil podle něj v rozporu s hmotným právem, namítá, že prokázal, že sporný pozemek není pozemkem lesním, neboť byl vyňat z lesního půdního fondu, že byl kolaudován jako parkoviště a že je tedy zastavěn trvalou stavbou. Nelze ani argumentovat tím, že pozemek lze nadále využívat pro zemědělskou či lesní výrobu, když ani tento ani okolní pozemky již charakter lesních pozemků nemají, neboť celá lokalita je využívána jako rekreační oblast a lesní ani zemědělskou výrobu na nich provozovat nelze. Jestliže v daném případě byla na hliněném pozemku vybudována stavba ohraničená betonovými obrubníky, se schodištěm a osvětlením, jejíž střed (plocha) byl vyplněn štěrkodrtí, nedošlo jen k urovnání povrchu pozemku, ale k vybudování další vrstvy a zařízení s použitím materiálu, který na pozemku nebyl. Existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně rozhodl poté, co při d