30 Cdo 533/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 533/2025-182 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 8 131,73 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 168/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 39 Co 225/2024-162, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 39 Co 225/2024-162, se v části výroku I, a to v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 739,29 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2022 do zaplacení, a ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a věc v uvedeném rozsahu se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se původně žalobou domáhal po žalované částky 150 000 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 172/2011, a dále částky 5 739,29 EUR jako náhrady výdajů, které musel vynaložit na svoji obhajobu, a to konkrétně na odměnu své právní zástupkyně JUDr. Svetlany Machové. Uvedl k tomu, že čelil trestnímu stíhání od roku 2011 do září roku 2021, kdy bylo rozhodnuto o tom, že je toto trestní stíhání žalobce nepřípustné. Žalobce nejprve přípisem doručeným dne 31. 1. 2022 uplatnil svůj nárok u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ta jej posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená, a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. K uplatněnému nároku na náhradu majetkové újmy ve výši 5 739,29 EUR žalovaná uvedla, že z žalobních tvrzení nijak nevyplývá, z jakého odpovědnostního titulu žalobce náhradu nákladů požaduje, a v tomto směru je tak dle žalované žaloba neprojednatelná. V průběhu řízení došlo k rozšíření žaloby ohledně majetkové újmy na částku 8 131,73 EUR. O částce 150 000 Kč požadované na náhradu nemajetkové újmu za nepřiměřenou délku soudního řízení rozhodly soudy již dříve, a to když žalobci přiznaly tento nárok v rozsahu 117 000 Kč. Dále byla věc vedena již toliko o náhradě majetkové újmy. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 14 C 168/2022-138, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 5 739,29 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2022 do zaplacení, v převyšující části co do 2 392,44 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky do 8. 2. 2022 žalobu zamítl (výrok I) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení zaplatit žalobci částku 8 954,61 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka, advokáta (výrok II). Soud prvního stupně ve věci učinil následující skutková zjištění: proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu spáchaného ve spolupachatelství, které bylo zahájeno v lednu 2011, obžaloba byla podána dne 21. 9. 2011, soud I. stupně vyhlásil dne 21. 12. 2015 zprošťující rozsudek, který byl Krajským soudem v Ústí nad Labem zrušen dne 10. 5. 2016; druhý opět zprošťující rozsudek, byl vyhlášen dne 16. 10. 2017, přičemž byl opět zrušen rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2018, a dne 20. 9. 2021 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno (rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 10. 2021), trvalo tak 10 let a 9 měsíců a žalobce vynaložil náklady na svoji obhajobu v uznatelné výši 5 739,29 EUR (specifikované v bodě 6 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Závěr o uvedené částce soud prvního stupně učinil veden závazným právním názorem odvolací instance, kdy vycházel z úkonů právní služby ve prospěch žalobce. Co do částky 2 438,33 EUR, o kterou byl předmět řízení rozšířen, však nebyl tento dílčí nárok uplatněn u žalované, a nemohl proto být projednán soudem. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23 886 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka (výrok II). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z titulu odvolání jak žalobce, tak žalované, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Po přezkoumání věci dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně. V dané věci bylo trestní stíhání žalobce zastaveno bez závěru o jeho vině či nevině z důvodu promlčení, a tedy v důsledku zániku trestní odpovědnosti žalobce. Odvolací soud s ohledem na specifika dané věci setrvával na svém již dříve vysloveném názoru, podle něhož z toho, že ve věci byly vydány dva nepravomocné zprošťující rozsudky, vyplývá potřeba akcentovat zásadu presumpce neviny. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti výroku I rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 739,29 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 2. 2022 do zaplacení. 5. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle žalované byla nesprávně právně posouzena otázka, zda má žalobce nárok na náhradu škody za situace, kdy došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, pokud žalobce měl možnost pokračovat v trestním řízení a mohl tak dosáhnout zprošťujícího rozsudku, což však neučinil. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, přitom vyplývá, že právo na náhradu škody a nemajetkové újmy náleží osobám, kterým nenáleželo právo na pokračování v trestním řízení, ve kterém by se mohly domáhat vydání příznivějšího rozhodnutí nebo plné rehabilitace, tj. prokázání nevinny. Za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku), je poté zachována i možnost žádat náhradu škody. Žalovaná má za to, že právě od těchto judikatorních závěrů se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje. Žalovaná se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu ohledně otázky způsobu ukončení trestního stíhání žalobce a jeho vlivu na nárok na náhradu škody. Odvolací soud uvádí, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno bez závěru o jeho vině či nevině z důvodu promlčení a v důsledku toho zanikla žalobcova trestní odpovědnost. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v tomto ohledu v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, odvolací soud se nijak nevypořádal ani s argumentací žalované, že žalobce mohl trvat na projednání věci a dosáhnout tak případně zprošťujícího rozhodnutí. 6. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že se žaloba zamítá, a pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu změnit nelze, žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc spolu se závazným právním názorem odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že dle jeho názoru není v dovolání vymezeno, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Současně ohledně žalovanou namítaného nesprávného způsobu posouzení zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu promlčení a k tomu odkazované judikatuře dovolacího soudu žalobce naopak odkazuje na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 998/2022. Žalovaná podle něj dále přehlíží, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání ze dne 20. 9. 2021 neobsahuje poučení o tom, že žalobce může podat stížnost a domáhat se tak vyslovení své neviny. Žalobce závěrem uvádí, že dovolací námitky uplatněné žalovanou mají charakter nesouhlasu se skutkovými závěry soudů druhého stupně a jím provedeného hodnocení důkazů. Žalobce proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť žalovaná nesplnila zákonné důvody kladené na přípustnost dovolání, nebo pokud i přes uvedené bude dovolání shledán