30 Cdo 5390/2008 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5390/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2010 Spisová značka:30 Cdo 5390/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.5390.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 9. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5390/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) Ing. J. P., a b) V. P., obou zastoupených JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, proti žalovanému FIN-AGRO-SERVIS, s.r.o., se sídlem ve Svitavách, Průmyslová 3, IČ: 63994453, zastoupeného JUDr. Miroslavou Topolářovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách, Průmyslová 3, o zaplacení částky 94.486,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 7 C 2/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č.j. 39 Co 106/2008-119, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č.j. 39 Co 106/2008-119, se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud v pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 7 C 2/2007-90, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 94.486,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci se žalovaným dne 24.12.1995 uzavřeli smlouvu o podnájmu administrativní budovy č.p. 909 se souvisejícími nemovitostmi na V. u. v Č. T., která byla za podnájemníka opatřena nečitelným podpisem s uvedením jména „Ing. L. D.“ a otiskem razítka „FIN-AGRO-SERVIS s.r.o., Oblastní kancelář Praha, Lohnická 111, 190 17 Praha 9, IČ: 63994453“. Tato smlouva však byla od počátku neplatná, protože nebyla podepsána statutárním zástupcem žalovaného a v řízení nevyšlo najevo, kdo ji ve skutečnosti jménem žalovaného podepsal. Nájemné a zálohy na energie byly poukazovány na účet žalobců do poloviny roku 2006. Za druhé pololetí roku 2006 však žalovaný neuhradil ničeho, a i když pronajatý objekt neužíval, nepředal ho žalobcům. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému tak na úkor žalobců vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze poté, co doplnil dokazování, rozsudkem ze dne 24. září 2008, č.j. 39 Co 106/2008-119, rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst.1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ale dospěl k rozdílnému právnímu posouzení věci. Uvedl, že výlučným vlastníkem administrativní budovy č.p. 909 na V. u. v Č. T. se stavební parcelou a zahradou je JUDr. Z. P., syn žalobců, kteří si s ním smlouvou ze dne 24. prosince 1995 sjednali bezplatný nájem těchto nemovitostí na dobu určitou od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2000 s právem oboustranné opce. Na uvedenou smlouvu navazuje téhož dne uzavřená smlouva, jíž dali žalobci (pronajímatelé) tytéž nemovitosti do podnájmu žalovanému (podnájemník) s účinností od 1. ledna 1996 na dobu určitou do 31. prosince 2000 s právem oboustranné opce za měsíční nájemné 10.000,- Kč s progresivním růstem vázaným na inflační faktor za uplynulý rok. Pokud v prvé z uvedených smluv nebyla stanovena výše nájmu, jakožto obligatorní součást nájemní smlouvy (§ 663 a § 671 - § 675 o.z.), odporuje podle odvolacího soudu tato smlouva zákonu a tudíž je neplatná ve smyslu § 39 o.z. Protože právo podnájmu je odvozeným právem od práva nájmu, odvolací soud dovodil, že neplatná je i v pořadí druhá z uvedených smluv, neboť žalobcům v době jejího uzavření nesvědčilo právo nájmu k předmětným nemovitostem. Nemohli tudíž na žalovaného přenést více práv, než měli sami. Dále odvolací soud poukazuje na další důvod neplatnosti této smlouvy, a to ten, že za žalovaného nebyla uzavřena oprávněnou osobou. Odvolací soud proto dovodil, že se žalobci po žalovaném nemohou důvodně domáhat zaplacení požadované částky z titulu dlužného nájemného a záloh na služby. Závěrem uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný předmětný objekt vyklidil již v prosinci 1995, takže nadále (ani v prvním pololetí 2006) objekt neužíval, o čemž žalobci věděli. Pokud žalobcům nesvědčilo ve sledovaném období k předmětným nemovitostem vlastnické, nájemní, ani jiné právo, pak se žalovaný na jejich úkor bezdůvodně neobohatil, ani jim nezpůsobil škodu, za niž by odpovídal. Proto ani z těchto titulů nelze považovat žalobci uplatněný nárok za důvodný. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., protože se domnívají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazují na to, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, posuzoval i platnost nájemní smlouvy, aniž to předem naznačil, takže žalobci neměli možnost předem se k této otázce vyjádřit. Jednalo se proto o tzv. překvapivé rozhodnutí. Podle jejich názoru tím odvolací soud zatížil řízení procesní vadou. Dále za nesprávné považují i právní posouzení nájemní smlouvy mezi vlastníkem budovy a žalobci jako neplatné ve smyslu § 39 o.z. Domnívají se, že tento právní názor odporuje hmotnému právu, neboť smlouvy o dočasném bezplatném nájmu je třeba kvalifikovat jako smlouvy o výpůjčce. Nesouhlasí proto s právním názorem odvolacího soudu spočívajícím v úvaze, že při neplatnosti podnájemní smlouvy se žalobci nemohli důvodně domáhat zaplacení žalované částky, když žalobcům nesvědčilo žádné právo k dotčenému majetku, a žalovanému tak nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Poukazují na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR (např.rozsudky ze dne 31.7.2008, 33 Odo 944/2006 a ze dne 30.7.2008, 33 Odo 921/2006), podle níž se takovýto vztah posuzuje v režimu bezdůvodného obohacení. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem dle § 241 o.s.ř, stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalobců výslovně vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelé fakticky uplatňují i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., totiž že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné když žalobce nebyl poučen o možnosti jiného právního posouzení věci. Posledně uvedené námitce však nelze přisvědčit. Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících