30 Cdo 5522/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5522/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2019 Spisová značka:30 Cdo 5522/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5522.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31a předpisu č. 82/1998Sb. § 17 předpisu č. 256/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 12. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5522/2017-346 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 51/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 53 Co 363/2016-284, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 53 Co 363/2016-284, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2016, č. j. 20 C 51/2013-216, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení domáhá na žalované zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout jednak v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 939/2004, v němž se žalobce domáhal písemné omluvy, jednak v důsledku blíže neupřesněné legislativní činnosti nerespektující komunitární právo. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 20 C 51/2013-216, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 156 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 203 375 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobou ze dne 31. 5. 2000 se žalobce domáhal ochrany svých osobnostních práv vyplývajících z ustanovení § 17 písm. b), § 17 písm. l), § 20 písm. a), b) a e) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech (dále jen „zákon č. 256/1992 Sb.“). Řízení bylo původně vedeno u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 742/2000, žalobce v něm nárok na písemnou omluvu uplatnil až dne 15. 3. 2004; v této části byla věc Okresním soudem v Benešově vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 10 C 939/2004, dále jen „posuzované řízení“. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 7. 2004, č. j. 10 C 939/2004-2, jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 28 Co 427/2004-17, bylo posuzované řízení zastaveno s tím, že po právní moci bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů, dále jen „Úřad“. Věc byla Úřadu postoupena dne 8. 6. 2005. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 8 Ca 468/2008-69, bylo Úřadu uloženo, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku ve věci rozhodl. Úřad rozhodnutím ze dne 9. 4. 2009, č. j. SPR-1672/09-6, návrhu žalobce na poskytnutí písemné omluvy nevyhověl. Proti rozhodnutí Úřadu podal žalobce rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, č. j. SPR-1672/09-19. Žalobce podal dne 9. 10. 2009 proti rozhodnutí předsedy Úřadu u Městského soudu v Praze (správní) žalobu vedenou pod sp. zn. 8 Ca 335/2009. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. 8 Ca 335/2009-83, byla rozhodnutí Úřadu prohlášena za nicotná, neboť Úřad nebyl k jejich vydání příslušný. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 29. 3. 2013, č. j. Konf 57/2012-10, bylo rozhodnuto, že příslušný k vydání rozhodnutí v posuzovaném řízení je soud, a současně došlo ke zrušení rozhodnutí o zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 939/2004 u Okresního soudu v Benešově. Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. Ncp 3306/2013-85, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí v posuzovaném řízení jsou věcně příslušné krajské soudy. Věc tak byla postoupena Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 66 C 183/2013-283, žalobu zamítl. O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku nebylo ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně rozhodnuto. 4. Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně věc tak, že délka posuzovaného řízení, které trvalo ke dni rozhodování soudu 15 let a 11 měsíců, je nepřiměřená a způsobila žalobci nemajetkovou újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Odčinění uvedené újmy odpovídá dle názoru soudu prvního stupně přiměřené zadostiučinění v penězích. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel ze základní částky15 000 Kč za první dva a každý následující rok trvání řízení, kterou ponížil o 30 % z důvodu složitosti řízení spočívající v rozdílnosti názorů na otázku pravomoci soudu k rozhodnutí ve věci. Dále základní částku zvýšil o 10 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce, zároveň ji však snížil o 10 % a to proto, že žalobce vede řadu sporů proti žalované, jemu způsobená újma tudíž nedosahuje přílišné intenzity. Na tomto základě dospěl k výsledné částce zadostiučinění ve výši 156 625 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci přiznal. Co do zbytku (tj. co do částky 203 375 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl. 5. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. 7. Co do právního posouzení se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce. Již dosavadní dobu trvání řízení – „bezmála 16 let“ – považoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za neadekvátní, porušující právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud při posouzení kritéria složitosti věci snížil základní částku zadostiučinění toliko o 20 %. Při hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce odvolací soud základní částku nezvyšoval, nýbrž souhlasil s jejím snížením o 10 % z důvodu, že žalobce vede velké množství sporů proti státu. Odvolací soud neshledal rovněž důvod pro modifikaci základní částky zadostiučinění z důvodu jednání poškozeného, neboť nebyla zjištěna žádná okolnost, na jejímž základě by měl dojít ke zvýšení základní částky. Na tomto základě dospěl odvolací soud stejné částce přiměřeného zadostiučinění jako soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud též otázku, která organizační složka státu je příslušná za žalovanou jednat, a to s odkazem na usnesení kompetenčního senátu, kterým bylo postaveno na jisto, že příslušný k vydání rozhodnutí ve věci je soud; příslušnou organizační složkou státu je proto Ministerstvo spravedlnosti. Odvolací soud konečně v průběhu odvolacího řízení nepřipustil změnu skutkových tvrzení žalobce v tom smyslu, že vymezená nemajetková újma, v žalobě spojovaná pouze s nepřiměřenou délkou řízení v posuzovaném řízení, byla způsobena též jinou skutečností, kterou mělo být porušení povinnosti správně implementovat Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 95/46/ES. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku II, jakož i ve výroku II o náhradě nákladů řízení napadl žalobce dovoláním, a to z následujících důvodů. 9. Odvolací soud se dle žalobce odchýlil od judikatury dovolacího soudu v posouzení otázky, zda v řízeních probíhajících před správními orgány a soudy došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení; podle žalobce odvolací soud pochybil, jestliže tato řízení hodnotil jako jeden celek. Odvolací soud v důsledku toho rovněž nesprávně jednal pouze s jednou organizační složkou státu – Ministerstvem spravedlnosti. 10. Žalobce v dovolání dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl při rozhodování ke stavu v době vyhlášení napadeného rozsudku, když se spokojil s hodnocením soudu prvního stupně a uvedl, že posuzované řízení trvalo „bezmála 16 let