30 Cdo 5709/2015 – Nejvyšší soud

30 Cdo 5709/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně MDZZ - Tůmova s.r.o., identifikační číslo osoby 27991016, se sídlem v Praze 5, Musílkova 1299/24, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 131/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 72 Co 451/2014-134, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 72 Co 451/2014-134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2014, č. j. 23 C 131/2012-95, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v řízení na žalovaných domáhala zaplacení částky 5 342 841 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout jednak nezákonným rozhodnutím správního orgánu, jednak v souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu a správního soudu. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. 23 C 131/2012-95, žalobu o zaplacení částky 5 342 841 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně začala na základě pravomocného stavebního povolení, vydaného Úřadem Městské části Praha 5, odborem výstavby, dne 30. 8. 2006, stavět bytový dům v Praze – Košířích. Za tímto účelem uzavřela s bankou smlouvu o úvěru a s budoucími vlastníky bytových jednotek v domě uzavírala smlouvy o budoucím prodeji bytových jednotek. Po vydání stavebního povolení a jeho potvrzení rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 23. 7. 2007, bylo rozhodnutí magistrátu napadeno správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze vedenou pod sp. zn. 5 Ca 276/2007. Osoby zúčastněné na řízení byly o podání správní žaloby vyrozuměny postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“, tj. vyvěšením písemnosti na úřední desce soudu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 5 Ca 276/2007, napadené pravomocné rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 23. 7. 2007, jímž bylo stavební povolení potvrzeno (a zamítnuto odvolání účastníků), zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil magistrátu k dalšímu řízení. Tuto skutečnost se však žalobkyně dozvěděla až při kontrolní prohlídce stavby konané dne 2. 3. 2010 poté, co požádala o vydání kolaudačního souhlasu. Kolaudační souhlas žalobkyni vydán nebyl, a namísto toho bylo stavebním úřadem dne 9. 3. 2010 rozhodnuto o zákazu užívání stavby bytového domu. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž odvolací správní orgán rozhodl tak, že napadené rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a kolaudační souhlas vydal, neboť v mezidobí bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 11. 5. 2010 opětovně potvrzeno odvoláním napadené stavební povolení ze dne 30. 8. 2006. Toto (v pořadí druhé) potvrzující rozhodnutí magistrátu bylo taktéž úspěšně napadeno žalobou ve správním soudnictví; rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 9 A 113/2010, bylo potvrzující rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 11. 5. 2010 zrušeno a věc byla opětovně vrácena magistrátu k dalšímu řízení. V době rozhodování odvolacího soudu tak nebylo stavební řízení pravomocně skončeno. Jak žalovaná č. 1, tak žalovaná č. 2 v rámci předběžného projednání nároku odškodnění žalobkyně odmítly. Po právní stránce hodnotil odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) věc tak, že nelze považovat za splněný požadavek ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, když za nezákonné nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Za nezákonné pak nelze dle odvolacího soudu považovat ani rozhodnutí stavebního úřadu o zákazu užívání stavby, poněvadž toto rozhodnutí bylo zrušeno v odvolacím řízení, a není tak naplněn požadavek existence pravomocného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Vzhledem k tomu, že nebylo vydáno pravomocné stavební povolení, nelze podle odvolacího soudu v neudělení kolaudačního souhlasu spatřovat nesprávný úřední postup, protože předpokladem pro vydání kolaudačního souhlasu je právě pravomocné stavební povolení. Konečně měl odvolací soud za to, že jako nesprávný úřední postup nelze hodnotit ani způsob doručování vyrozumění o konání soudního řízení správního před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Ca 276/2007, když takový postup ustanovení § 42 odst. 4 s. ř. s. výslovně umožňuje. Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně v celém jeho rozsahu včasným dovoláním. Namítá v něm, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť sama skutečnost, že správní řízení doposud neskončilo, nemá na existenci nezákonného rozhodnutí vliv. Žalobkyně k tomu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, uvádí, že tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu, musí být současně garantováno jeho právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti takového aktu byla klamná. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání ohledně uvedené právní otázky spatřuje žalobkyně v tom, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Žalobkyně dále v dovolání zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se absence nezákonného rozhodnutí o zákazu užívání stavby, jakož i způsobu doručování v řízení před správním soudem. Ohledně těchto otázek však neoznačuje splnění žádného ze zákonných předpokladů, pro nějž může být dovolání přípustné. Žalovaná č. 1 ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, když bylo vydáno „v souladu s právními předpisy a vychází z ustálené judikatury soudů“. Žalovaná č. 1 proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Žalovaná č. 2 se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pokud jde o námitky, kterými jsou žalobkyní zpochybňovány závěry odvolacího soudu týkající se absence nezákonného rozhodnutí o zákazu užívání stavby, jakož i způsobu doručování v řízení před správním soudem, dovolací soud uvádí, že žalobkyně v dovolání nevymezila, v čem ohledně nich spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). To žalobkyně neučinila, a dovolání tak v části obsahující uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dále Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání – ohledně zbývající námitky žalobkyně – přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vy