30 Cdo 639/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 639/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2019 Spisová značka:30 Cdo 639/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.639.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 4 předpisu č. 95/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 639/2018-498 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Tomáše Mottla v právní věci žalobce K. F. T.-T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou v advokátní kanceláři Konečná & Zacha, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, 2) B. Š., bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, 3) E. H., bytem XY, 4) MOPA BOHEMIA s. r. o., se sídlem v Jirkově, Březenec 257, identifikační číslo osoby 250 10 361, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem v advokátní kanceláři PPS advokáti s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, 5) V. Š., bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, a 6) M. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Simonou Šulcovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Poděbrad 1554/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 16 C 171/2012, o dovolání žalobce a žalovaného 6) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, t a k t o: I. Řízení o dovolání žalovaného 6) proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení téhož okresního soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, se zastavuje; jinak se dovolání žalovaného 6) proti nákladovému výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, odmítá. II. Řízení o dovolání žalobce směřujícího do části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2017, č. j. 10 Co 663/2016-400, pokud jím byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení téhož okresního soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, a to ohledně pozemků ve vlastnictví žalovaných 3), 4) a 6), tj. pozemků p. č. XY, p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a pozemku p. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a dále do části nákladového výroku V. téhož rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4), se zastavuje; jinak se dovolání žalobce odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Linharta, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48. V. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Martina Kůse, advokáta se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14. VI. Ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými nemá žádných z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Chomutově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2016, č. j. 16 C 171/2012-296, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 16. května 2016, č. j. 16 C 171/2012-309, zastavil řízení ve vztahu k nemovitostem uvedeným ve výroku I., zamítl žalobu ve vztahu k nemovitostem označeným ve výroku II. (dále též „nemovitosti“ nebo „pozemky“), a dále ve výrocích III. až VII. rozhodl o nákladech řízení. V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků (vymezených ve výrocích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedeného určení se domáhal s tím, že právní předchůdce žalovaného 1), tj. Pozemkový fond České republiky (dále též „Pozemkový fond“), v rámci své působnosti disponoval s nemovitostmi ve vlastnictví České republiky a mimo to byl oprávněn zemědělské pozemky prodat ve veřejné nabídce za podmínek stanovených v zákoně č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon č. 95/1999 Sb.“). Dne 12. září 2011 zveřejnil Pozemkový fond veřejnou nabídku pozemků určených k prodeji, načež žalobce podal několik žádostí z titulu samostatně hospodařícího rolníka o úplatný převod zemědělského pozemku. Z této veřejné nabídky byl však žalobce vyloučen s odůvodněním, že nesplnil podmínku stanovenou v § 4 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném ke dni veřejné nabídky, tj. ve znění zákona 118/2008 Sb., tedy podmínku, že nabyvatelem zemědělských pozemků podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb. může být občan jiného členského státu Evropské unie (dále již „EU“) s průkazem o povolení k pobytu, pokud je (byl) evidován v evidenci zemědělských podnikatelů a jeho trvalý pobyt dosáhl alespoň délky tří let. Žalobce tvrdil, že toto vyloučení bylo v rozporu s právem EU, které zakazuje veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy. Z důvodu tohoto vyloučení nebyl žalobce vyzván, aby nabídl kupní cenu, z čehož dovozuje, že právní úkony Pozemkového fondu, kterými došlo k výběru vítězného uchazeče, jsou absolutně neplatné a nikdy nedošlo k platnému výběru vítězných uchazečů, tj. žalovaných 2) až 6). Za absolutně neplatné tak žalobce považuje kupní smlouvy, prostřednictvím kterých tito vítězní uchazeči nabyli nemovitosti z veřejné nabídky (dále již „kupní smlouvy“). Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil (ve stručnosti shrnuto), že žalobce podal několik žádostí z titulu samostatně hospodařícího rolníka o úplatný převod zemědělského pozemku, načež mu bylo dopisem ze dne 26. října 2011 Pozemkovým fondem sděleno, že nesplňuje podmínku tříletého trvalého pobytu a jeho žádosti jsou neplatné. Dne 15. listopadu 2011 pak proběhlo výběrové řízení, kdy jednotlivý účastníci nabídli kupní ceny za jednotlivé pozemky, přičemž s těmi, kteří nabídli nejvyšší cenu, byla uzavřena kupní smlouva. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že u žalobce je dán naléhavý právní zájem k požadovanému určení. Dále uvedl, že úprava obsažená v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. března 2012, byla v době po 1. květnu 2011 v rozporu se Smlouvou o fungování EU (dále již „SFEU“), konkrétně se zákazem omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy. Česká republika si sice v příloze č. 5 k Aktu o podmínkách přistoupení, které je součástí Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii, vyjednala výjimku, kdy mohla nechat svá omezení týkající se nabývání zemědělské půdy a lesů (jako např. v zákoně č. 95/1999 Sb.) pro přechodné období v délce sedmi let, tj. do 1. května 2011, ale v době konání veřejné nabídky se již sjednaná výjimka neuplatňovala. Soud prvního stupně dále konstatoval, že právo EU má aplikační přednost a tak „PF nebyl oprávněn vyřadit žalobce z veřejné nabídky pozemků s odkazem na to, že nesplňuje podmínku uvedenou v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., a to tříletý trvalý pobyt na území ČR...“ Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu, konkrétně otázkou (ne)platnosti kupních smluv. Podle soudu prvního stupně je třeba vždy hodnotit účel zákona. Postup Pozemkového fondu při prodeji pozemků je upraven v § 7 zákona č. 95/1999 Sb., přičemž Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) v rámci své judikatury dovodil, že nedodržení postupu při převodu pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. má za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. Podle soudu prvního stupně však Pozemkový fond neporušil § 7 zákona č. 95/1999 Sb., a tak nedošlo k porušení postupu při převodu pozemků. Uvedené pochybení nelze vnímat ani jako jednoznačný projev svévole, jelikož Pozemkový fond postupoval podle platného právního předpisu, který nebyl změněn v souladu s uplynutím přechodné lhůty (viz výše). Podle soudu prvního stupně tak porušení zákona č. 95/1999 Sb.