30 Cdo 671/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 671/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2007 Spisová značka:30 Cdo 671/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.671.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 671/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Z. S., advokátem, proti žalovanému M. K., o zaplacení částky 198.980,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp.zn. 15 C 325/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2006, č.j. 15 Co 81/2005-225, takto: I. Dovolání  žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 198.980,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela nájemní smlouvu na nebytové prostory, přičemž předmět nájemní smlouvy v době jejího uzavření již neexistoval. Nájemní smlouva tedy byla podle žalobkyně uzavřena neplatně. Proto žalobkyně požadovala na žalovaném vrácení nájemného ve výši 1.900,- Kč měsíčně od července 1992 do listopadu 1996 (celkem 100.700,- Kč) a ve výši 3.850,- Kč měsíčně od prosince 1996 do ledna 1999 (celkem 98.280,- Kč). Okresní soud v Bruntále  rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, č.j. 15 C 325/2001-145, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Při posouzení období od ledna 1998 do ledna 1999  vzal za prokázáno, že i když v důsledku neexistence předmětu nájemní smlouvy byla tato smlouva neplatná, žalobkyně fakticky užívala jiné nebytové prostory (žalovaný jí poskytoval nepeněžité plnění), za které platila nájemné (poskytovala peněžité plnění). Subjektem vypořádání z neplatné smlouvy podle § 457 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) jsou, podle názoru soudu prvního stupně, pouze účastníci neplatné či zrušené smlouvy, kteří si v daném případě navzájem poskytli plnění. Uznal také námitku započtení žalovaného ve stejné výši, kterou požadovala žalobkyně.   V případě období od července 1992 do 27. prosince 1997 soud uznal námitku promlčení, kterou uplatnil žalovaný. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.5.2006, č.j. 15 Co 81/2005-225 (ve výroku II.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 148.930,- Kč s příslušenstvím (nárok na vrácení peněžitých plnění za dobu od července 1992 do 27.12.1997) potvrdil, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok z bezdůvodného obohacení (§ 451 o.z.) se promlčuje ve lhůtě stanovené v  § 107 o.z., a to v dvouleté subjektivní lhůtě, v rámci objektivní tříleté promlčecí doby. Výrokem III. v zamítavém výroku co do částky 50.050,- Kč s příslušenstvím (nárok na vrácení peněžitých plnění za dobu od 27.12.1997 do 6.1.1999) odvoláním napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně nepřipustil změnu žaloby (výrok I.) Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně včasné dovolání, doplněné dne 6. 11. 2006 podáním jí soudem ustanoveného zástupce. Přípustnost dovolání vyvozuje odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.  Odůvodnila je podle § 241a odst. 2 písm. b) a a) téhož zákona, tedy vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzením věci  a vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Obsah dovolání současně svědčí pro závěr, že je uplatňován též dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v tvrzeném vadném posouzení námitky promlčení za období od července 1992 do 27. prosince 1997.  Zejména vytýká soudu prvního i druhého stupně, že se nezabývaly otázkou, zda nebytové prostory, které fakticky užívala, skutečně byly ve vlastnictví žalovaného. Zároveň ve svém dovolání vyslovila přesvědčení, že žalovaný vlastníkem předmětného objektu není. Z toho vyvozuje, že při posuzování námitky promlčení odvolací soud vadně posoudil právní stránku promlčení a postupoval v rozporu s ustanovením § 107 odst. 3 o.z. Správně soud neměl přihlédnout k této námitce uplatněné žalovaným, protože žalobkyně sama neměla možnost uplatnit námitku promlčení vůči žalovanému. Dále se domnívá, že odvolací soud pochybil, když promlčení nároku posuzoval podle ustanovení občanského zákoníku a nikoli podle obchodního zákoníku. Vadu řízení, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci,  žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného se nejedná o úmyslně získané bezdůvodné obohacení. Sama tvrdí, že žalovaný záměrně postupoval tak, aby získal nemovitosti, které podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nebyl oprávněn převést do svého vlastnictví, případně věděl, že způsob převodu z Českého státu do jeho vlastnictví je v rozporu s citovaným zákonem. Protiprávní postup žalovaného vyvozuje z toho, že v roce 1991 stát vyhlásil veřejnou dražbu dle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, na provozovnu holičství a kadeřnictví, nacházející se v domě, přičemž likvidace státního podniku zahájená 1. 12. 1991 dosud nebyla ukončena. Objekt užívaný žalobkyní však byl na žádost Městského úřadu převeden katastrálním úřadem do vlastnictví města záznamem vlastnického práva dle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1991 Sb., a to v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dovoláním napadené části zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (a současně též bodu 2)  zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“)  ve znění účinném do 31. března 2005.                                                             Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolání  v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ne