30 Cdo 683/2016 – Nejvyšší soud

30 Cdo 683/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 5. 2016 Spisová značka:30 Cdo 683/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.683.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 8. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.6.2016IV.ÚS 2060/16JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto27.9.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 683/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PUMAS, s. r. o., identifikační číslo osoby 26161761, se sídlem v Praze 10, Dykova 1156/19, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 90 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 42/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 12 Co 235/2015-113, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 90 625 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 9 375 Kč za období od 26. 10. 2012 do 26. 11. 2012, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Takto rozhodl odvolací soud o nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 2745/2011. Nesprávný úřední postup soudu spočíval v nedodržení lhůty k rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce podle § 44 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "ex. řád"), kdy soudní exekutorka podáním došlým soudu dne 11. 8. 2011 požádala o pověření k provedení exekuce, a to na základě návrhu žalobkyně ze dne 2. 8. 2011, a usnesením ze dne 18. 6. 2012, které nabylo právní moci dne 17. 7. 2012, soud exekuci nařídil. Žalobkyně svůj nárok (ve výši 100 000 Kč) uplatnila u žalované, která její žádosti částečně (ve výši 9 375 Kč) vyhověla (v rozsahu částečného plnění žalované vzala žalobkyně žalobu částečně zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení již dříve zastavil). Takto soudy rozhodly opakovaně poté, co jejich předchozí zamítavá rozhodnutí ve věci samé byla k dovolání žalobkyně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz), podle kterého „skutečnost, že je rozhodnutí o nařízení soudní exekuce součástí širšího soudního procesu, nevylučuje, aby nedodržení zákonné lhůty pro jeho vydání bylo možno posuzovat ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jako nesprávný úřední postup. Dojde-li pak k nesprávnému úřednímu postupu, a v jeho důsledku vznikne oprávněnému konkrétní nemajetková újma, je na místě posoudit i případný nárok oprávněného na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk. Protože se však nejedná o případ, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, tj. porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, odvíjející se od práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chráněného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), není možno aplikovat ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk. Z týchž důvodů není možno postupovat ani podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť to směřuje právě k sjednocení rozhodování v otázkách, jak posoudit celkovou dobu řízení, v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí (či § 22 odst. 1 věty druhé a třetí) OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jaká kritéria je nutno vzít v úvahu při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, jak postupovat při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk a jak posuzovat výši zadostiučinění v řízeních, která ještě nebyla pravomocně skončena. Za nesprávné je tak nutno považovat nejen převzetí mechanismu výpočtu přiměřeného zadostiučinění z citovaného stanoviska, ale i automatický závěr o vzniku nemajetkové újmy. Stejně jako v ostatních případech rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tedy nikoli ve vztahu k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, se ani v případě porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, kterým se řízení jako celek nekončí, neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku újmy…“ V souladu s tímto závěrem pak ve vztahu k dalšímu průběhu řízení Nejvyšší soud konstatoval, že „v dalším řízení je na žalobkyni, aby vylíčila rozhodující skutečnosti o tom, v čem spočívala jí utrpěná nemajetková újma, v čem je její závažnost, a uvedla okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Přitom je možno přihlédnout i k specifickým prvkům nemajetkové újmy právnické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Současně žalobkyně musí označit důkazy k prokázání svých tvrzení (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.). Teprve na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu je možno ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk uzavřít, zda žalobkyni vznikla nemajetková újma a zda je za ní třeba poskytnout zadostiučinění, v jaké formě, příp. v jaké výši.“ Podle závěrů odvolacího soudu v nynějším dovoláním napadeném rozhodnutí byl splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk, k němuž došlo nedodržením zákonné lhůty podle § 44 odst. 3 ex. řádu při nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením. Ve vztahu k otázce, zda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla žalobkyni nemajetková újma a zda její intenzita odůvodňovala poskytnutí zadostiučinění v penězích podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že postačujícím zadostiučiněním je konstatování porušení práva, které bylo poskytnutou částkou 9 375,- Kč konzumováno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovou i právní argumentací soudu prvního stupně, který k žalobkyní tvrzeným problémům v podobě nejistoty, zda se částku podaří vymoci, a vlivu této skutečnosti na plánování oprav a budoucího rozvoje společnosti uvedl, že újma v tomto ohledu nezasáhla sféru žalobkyně výrazným způsobem. Žalobkyně nebyla v platební neschopnosti, na účtu měla disponibilní zůstatek. Samotným nesprávným úředním postupem se nemohla její finanční situace stát výrazně nejistou. Již při podání návrhu byla srozuměna se špatnou platební morálkou povinného, plánování své budoucnosti tedy nemohla stavět na víře v bezprostřední vymožení přiznané pohledávky. Tomuto závěru odpovídal i fakt, že žalobkyně neměla přehled o vedených exekučních řízení, neměla ani povědomí, jak skončilo předmětné exekuční řízení, a zároveň tvrdila vnímání nedobytnosti dluhů. Objektivní dopady do činnosti žalobkyně v důsledku nesprávného úředního postupu hodnotil soud jako nevýrazné. Naopak je přičetl samotné skladbě obchodních partnerů žalobkyně, s nimiž uzavírala nájemní smlouvy. Z postoje žalobkyně k exekučnímu řízení vyplývá, že předmětná exekuce pro ni neměla zásadní význam. Vnímání nesprávného úředního postupu sdílela jednatelka žalobkyně jako společnice se svým synem, ostatní společníci negativní dopady výrazně nevnímali, o chod společnosti se fakticky nestarali. V případě jednatelky bylo prokázáno, že negativně vnímala zejména problémy s úhradami za služby. Žalobkyně podle soudu prvního stupně tedy nejintenzivněji pociťuje zklamání z nedobytnosti pohledávek, z nesolidnosti obchodních partnerů, již méně vnímá konkrétní okolnosti