30 Cdo 735/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 735/2025-181 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované České televizi, IČO 00027383, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 613 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 216/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 23 Co 296/2024-128, takto: I. Dovolání se v rozsahu směřujícím proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 23 Co 296/2024-128, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 5. 2024, č. j. 11 C 216/2023-86, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2024, č. j. 11 C 216/2023-91, potvrzen ve výroku IV o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, a dále proti jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení, odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 13 588,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Artura Ostrého. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované a vůči České republice – Ministerstvu financí zaplacení částky 613 200 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené mu usnesením Rady České televize ze dne 11. 11. 2020, č. 225/18/20, jímž byl žalobce odvolán z funkce člena Dozorčí komise Rady České televize a které bylo pro svou nezákonnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 As 422/2021-73. Požadovaná částka představovala ušlý zisk ve výši odpovídající odměně za výkon funkce, z níž byl žalobce zrušeným rozhodnutím odvolán, a připadající na dobu od listopadu 2020 do července 2022. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 11 C 216/2023-86, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2024, č. j. 11 C 216/2023-91, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 598 129 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 8. 2023 do zaplacení (výrok I), zatímco ve vztahu k České republice – Ministerstvu financí, jakož i ve vztahu k žalované co do zbývající částky 15 071 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky II a III) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V) a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek (výrok VI). 3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalobce byl Radou České televize (dále též jen „Rada ČT“) zvolen dne 30. 5. 2018 členem Dozorčí komise Rady České televize (dále jen „Dozorčí komise“), a to na čtyřleté funkční období počínající dne 16. 7. 2018. Dne 5. 2. 2020 vzala Rada ČT na vědomí informaci o výši odměny členů Dozorčí komise, jež byla v případě jejích řadových členů stanovena na částku 29 200 Kč měsíčně. Usnesením ze dne 11. 11. 2020, č. 225/18/20, Rada ČT (dále též jen „usnesení Rady ČT“) odvolala žalobce, jakož i další členy Dozorčí komise, z funkce. Žalobce toto usnesení napadl žalobou ve správním soudnictví, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, č. j. 8 A 1/2021-98, zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí městský soud uvedl, že je jeho pravomoc k přezkumu napadeného rozhodnutí dána, neboť se jedná o rozhodnutí Rady ČT jakožto specifického orgánu České televize, která je veřejným ústavem, jehož prostřednictvím je uplatňováno právo veřejnosti na její kontrolu, přičemž volba či odvolání členů Dozorčí komise, která je poradním orgánem Rady ČT ve věcech kontroly hospodaření České televize, je výkonem vrchnostenské veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, při kterém Rada ČT představuje tzv. jiný orgán vystupující v pozici správního orgánu. Důvod vedoucí k zamítnutí podané žaloby pak městský soud založil na závěru, v souladu s nímž bylo odvolání členů Dozorčí rady provedeno v souladu se zákonem. Na podkladě podané kasační stížnosti poté ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 As 422/2021-73, uvedený rozsudek prvostupňového správního soudu zrušil, přičemž pro nezákonnost současně zrušil i napadené usnesení Rady ČT. Nejvyšší správní soud přisvědčil úvahám městského soudu týkajícím se otázky pravomoci soudu rozhodujícího ve správním soudnictví a dodal, že usnesení Rady ČT představuje rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního vydané podle zákona o České televizi k tomu povolaným nezávislým orgánem, jehož prostřednictvím je uplatňováno právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize. Oproti prvostupňovému správnímu soudu však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je žaloba důvodná, neboť napadené rozhodnutí Rady ČT odporuje zákonu, je-li odvolání člena Dozorčí komise možné pouze v případě porušení povinností přímo vymezených v § 6 odst. 2 zákona o České televizi, k čemuž v daném případě nedošlo. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že k zaplacení částky, která je předmětem tohoto řízení, žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 27. 7. 2023 a Českou republiku – Ministerstvo financí pak dopisem ze dne 1. 8. 2023. Žalované však jeho požadavku nevyhověly. 4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění účinném do 30. 9. 2023, dále zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), a zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě lze zčásti vyhovět, a to pouze vůči žalované. V této souvislosti soud prvního stupně především shledal existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným správním rozhodnutím Rady ČT a uzavřel, že v příčinné souvislosti s ním žalobci nebyla vyplacena odměna člena Dozorčí komise ve výši 29 200 Kč měsíčně připadající na období, kdy po vydání tohoto rozhodnutí nemohl uvedenou funkci vykonávat, tj. na dobu od listopadu 2020 do 15. 7. 2022, kdy by uplynulo jeho funkční období. Za tuto škodu přitom odpovídá pouze žalovaná, jež je veřejným ústavem nezávislým na politické reprezentaci, přičemž tato její nezávislost je zajišťována též Radou ČT, prostřednictvím které je prováděna kontrola veřejnosti nad Českou televizí a která představuje nezávislý orgán veřejné moci. Přestože se tento orgán za svou činnost zodpovídá Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, která též volí a odvolává jeho členy, není jí podřízen. I když Rada ČT vydala rozhodnutí o odvolání žalobce z jeho funkce z pozice správního orgánu vykonávajícího veřejnou moc, nejednalo se o výkon státní moci, resp. státní správy, k němuž tento orgán není zákonem povolán, nýbrž se jednalo o výkon decentralizované veřejné správy. Pakliže stát odpovídá podle § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 OdpŠk za škodu způsobenou pouze při výkonu státní moci, je tedy odpovědnost České republiky – Ministerstva financí v posuzovaném případě vyloučena. Za vzniklou škodu proto odpovídá podle § 2910 o. z. pouze žalovaná, jejíž orgán nezákonné rozhodnutí vydal, neboť přinejmenším z nevědomé nedbalosti porušila povinnost stanovenou zákonem, následkem čehož žalobci nebyla vyplacena část odměn za výkon funkce, z níž byl nezákonně odvolán, a to v rozsahu, který oproti žalobcově výpočtu (zahrnujícího i odměnu za celý měsíc červenec 2022, byť by žalobcovo funkční období skončilo již dne 15. 7. 2022) odpovídá částce 598 129 Kč, ve vztahu k níž (spolu s požadovaným úrokem z prodlení) proto soud prvního stupně žalobě vůči žalované vyhověl. 5. K odvolání žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I a v nákladovém výroku IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). V zamítavých výrocích nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen, pročež tento rozsudek v tomto rozsahu nabyl samostatné (oddělené) právní moci a Česká republika – Ministerstvo financí tak již účastnicí odvolacího řízení nebyla. 6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se též s jeho právními závěry, jež na podkladě zjištěných skutečností prvostupňový soud učinil. Za současného poukazu na závěry formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15, a v jeho usnesení ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I