30 Cdo 768/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 768/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2019 Spisová značka:30 Cdo 768/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.768.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Ochrana osobnosti Žaloba Dotčené předpisy:§ 79 odst. 1 o. s. ř. § 101 odst. 1 o. s. ř. § 243e odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 768/2018-291 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Z. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Na Stráni 857, proti žalovaným 1) Zdravotnické záchranné službě Libereckého kraje, příspěvkové organizaci, IČO 46744991, se sídlem v Liberci, Klášterní 954/5, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, a 2) Vězeňské službě České republiky, IČO 00212423, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o zaplacení 1 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 19 C 405/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 Co 153/2017-236, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 Co 153/2017-236, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 4. 2017, č. j. 19 C 405/2013-213, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou dne 16. 12. 2013 a doplněnou podáními ze dne 20. 10. 2014, ze dne 14. 9. 2015 a ze dne 15. 3. 2017 se žalobce domáhá úhrady částky v celkové výši 1 000 000 Kč jako náhrady škody na zdraví, která mu měla být způsobena oběma žalovanými tím, že lékař žalované 1) pochybil, neboť nerozpoznal u žalobce mozkový infarkt, a žalovaná 2) pochybila tím, že žalobci nepřivolala včas zdravotní záchrannou službu. 2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 4. 2017, č. j. 19 C 405/2013-213, odmítl žalobu o náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč (výrok I), uložil žalobci nahradit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 38 478 Kč (výrok II), uložil žalobci nahradit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalobce není povinen k úhradě nákladů řízení vynaložených státem (výrok IV). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 Co 153/2017-236, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (výrok I), odmítl odvolání žalobce proti výroku IV (výrok II), uložil žalobci zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 594,50 Kč (výrok III) a žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok IV). 4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce podáním ze dne 14. 9. 2015 požadoval po žalovaných zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu z titulu práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 a § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že v posuzovaném případě by věcně příslušným k projednání nároku vyplývajícího z porušení osobnostních práv byl ke dni podání žaloby v prvním stupni krajský soud, a proto předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Usnesením ze dne 25. 4. 2016, č. j. Ncp 263/2016-186, Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 19 C 405/2013-207, vyzval soud prvního stupně žalobce k odstranění vad žaloby, a to tak, aby zcela konkrétně specifikoval, z jaké části pokrývá uplatněná částka 1 000 000 Kč náklady spojené s léčením, z jaké části bolestné a z jaké části náhradu za ztížení společenského uplatnění a aby vysvětlil, z jakého důvodu je uplatňuje v určitých výších. Žalobce byl poučen o následcích neodstranění vady žaloby. Žalobce na usnesení soudu reagoval podáním ze dne 15. 3. 2017, v němž setrval na svém žalobním požadavku v tom směru, že je žalobou uplatňována náhrada nemajetkové újmy v penězích v celkové částce 1 000 000 Kč, a to z titulu práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 11 a § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. K tomu žalobce uvedl, že se žalobou nedomáhá práva na náhradu škody na zdraví, a proto nejsou jednotlivé položky tohoto nároku specifikovány a dokládány. 5. Soud prvního stupně shledal, že žalobce nedoplnil žalobu o požadované skutečnosti. Aplikoval § 43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a zdůraznil, že nezbytným obsahem žaloby ve smyslu § 43 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu je vymezení předmětu sporu, kdy je třeba jednoznačná individualizace skutku. Shledal, že aby žaloba mohla být v daném případě považována za projednatelnou, bylo nezbytné, aby žalobce jednoznačně rozlišil, jakou částkou nárokuje náhradu škody z titulu nákladů léčení, jakou z titulu bolestného a jakou z titulu ztížení společenského uplatnění, případně náhradu za ztrátu výdělku. Soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o samostatné nároky na náhradu škody, které jsou skutkově samostatně vymezeny, a je třeba posoudit je podle samostatných právních norem. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce ani po výzvě, v níž byl upozorněn na procesní následky, vady žaloby neodstranil a jednotlivé nároky, ani jejich výši nestanovil ani přibližně, a proto žalobu podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu jako neprojednatelnou odmítl. 6. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uvedl, že podle něho není žaloba ze dne 16. 12. 2013, ve znění jejích doplnění, projednatelná, neboť žalobce nevylíčil rozhodující skutkové okolnosti, nespecifikoval jednotlivé samostatné nároky na náhradu škody a požadované částky, které z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit, a to ani v přibližné výši. V daném případě proto odvolací soud uzavřel, že ze žaloby ani z dalších podání žalobce nevyplývá, jaká újma (materiální či nemateriální), za níž požaduje náhradu, mu vznikla a v čem spočívá, z jakých skutkových podkladů své nároky dovozuje a v jaké výši je uplatňuje. Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že pro nedostatky návrhu na zahájení řízení, které nebyly odstraněny, nelze v řízení pokračovat, a soud prvního stupně tak správně rozhodl o odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce ve výrocích I, III a IV dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody. 8. Žalobce namítá, že pokud soudy obou stupňů jednaly, jako by petitem žaloby byla žádána náhrada škody na zdraví a na základě tohoto nesprávného zjištění žalobu podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu odmítly, pak rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v dovolání specifikuje. K tomu žalobce uvádí, že za řádně podanou žalobu je nutné požadovat tu, která obsahuje výčet právně relevantních skutečností, při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat žalobnímu návrhu. Tyto podmínky žaloba podle názoru žalobce nepochybně nejpozději k 14. 9. 2015 splňovala. Žalobce také zdůrazňuje, že uvedl, jaké plnění vůči žalovaným požaduje, v jakém poměru (tedy 1 000 000 Kč rovným dílem na obou žalovaných) a na základě jakého právního titulu svůj nárok uplatňuje (jako náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 11 a § 13 odst. 2 občanského zákoníku). 9. Žalované se k dovolání nevyjádřily. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. IV. Přípustnost dovolání 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,