30 Cdo 810/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 810/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2023 Spisová značka:30 Cdo 810/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.810.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolání Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 2952 o. z. § 28 předpisu č. 82/1998 Sb. § 136 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 810/2023-920 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku 1153/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 74 165 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 10/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 20 Co 262/2022-889, takto: Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 20 Co 262/2022-889, v rozsahu výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 61 697 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2022, č. j. 23 C 10/2018-856, v rozsahu výroku II o zamítnutí žaloby co do částky 61 697 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku, a věc se v daném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se původně domáhal po žalované zaplacení částky 954 813 Kč na náhradě škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu s odůvodněním, že byl nedůvodně trestně stíhán na základě usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, II. odd. obecné kriminality, SKPV, ze dne 18. 9. 2015, č. j. KRPM-76792/77/TČ-2015-140573-317, když po podání obžaloby okresního státního zástupce v Olomouci byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 T 147/2016-445, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 2. 2017, č. j. 68 To 357/2016-502, podle § 116 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zproštěn obžaloby, neboť v obžalobě označovaný skutek není trestným činem. Žalobce požadoval na vynaloženém obhajném částku 154 813 Kč, na náhradě ušlého zisku celkem částku 200 000 Kč (částku 74 165 Kč na ušlém zisku z pravidelné výdělečné činnosti, 76 820 Kč na ušlém zisku za snížení růstu příjmu, 49 015 Kč za ušlý zisk za výkon kaskadérské činnosti – nahodilé výdělečné činnosti) a na nemajetkové újmě částku 600 000 Kč. Po předchozím kasačním rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, č. j. 30 Cdo 333/2021-780, však zůstal předmětem řízení pouze nárok žalobce na náhradu ušlého zisku ve výši 74 165 Kč s příslušenstvím. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2022, č. j. 23 C 10/2018-856, uložil žalované zaplatit žalobci částku 11 889 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 62 276 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně ohledně 61 697 Kč s příslušenstvím potvrdil, a dále jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 579 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 T 147/2016-445, zproštěn obžaloby ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stádiu pokusu, a z přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Ve dnech 5. 10. 2015, 6. 10. 2015, 14. 10. 2015, 19. 10. 2015, 29. 10. 2015, 1. 11. 2015, 27. 11. 2015, 9. 12. 2015, 11. 12. 2015, 13. 12. 2015, 12. 1. 2016, 19. 1. 2016, 21. 2. 2016, 3. 4. 2016, 6. 4. 2014, 15. 5. 2016, 19. 6. 2016, 20. 6. 2016, 17. 7. 2016, 21. 7. 2016, 11. 9. 2016, 13. 9. 2016, 29. 9. 2016, 4. 12. 2016, 29. 1. 2017 a 3. 2. 2017 se žalobce radil se svým právním zástupcem, dne 20. 10. 2015 byl vyslýchán Policií ČR a ve dnech 15. 8. 2016, 13. 9. 2016 a 29. 9. 2016 se účastnil hlavních líčení ve své trestní věci. Žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou v oblasti přípravných a dokončovacích stavebních prací pod obchodní firmou J. S. a s identifikačním číslem XY a pro své klienty pravidelně plnil zakázky po celé České republice. V roce 2015 žalobce vyfakturoval svým zákazníkům celkem 641 434 Kč a výsledek jeho hospodaření činil 120 552 Kč; příjmy 602 759 Kč a výdaje stanovené paušálem činily 482 207 Kč. V následujícím roce vyfakturoval 757 300 Kč a na daních přiznal příjmy 729 564 Kč, výdajový paušál činil 583 651 Kč, podnikání v tomto roce zakončil ziskem 145 913 Kč. V roce 2017 jeho příjmy v daňovém přiznání činily 749 732 Kč, výdajový paušál související s příjmy činil 599 786 Kč, výsledek hospodaření byl žalobce v zisku 149 946 Kč, nicméně žalobce vyfakturoval svým klientům celkem 654 732 Kč. 5. Soud prvního stupně na tomto skutkovém základě s odkazem na § 1, § 2, § 5, § 8 odst. 1, § 15 odst. 2, § 28, § 31 odst. 1 a § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že o základu nároku z nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. l OdpŠk není mezi účastníky sporu a při zjištění průměrného výdělku žalobce v rozhodné době vyšel z § 1 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 116/1989 Sb., kterým se provádí zákon č. 82/1998 Sb. Dovodil, že žalobce nemohl vykonávat svou pravidelnou podnikatelskou činnost ve dnech, kdy se musel radit se svým právním zástupcem či se osobně účastnil úkonů trestního řízení, a to ve všech jím uvedených dnech vyjma dne 6. 10. 2015, 14. 10. 2015, 19. 1. 2016, 19. 6. 2016, 17. 7. 2016 a 21. 7. 2016, neboť porady (s obhájcem), konané v tyto dny, byly předchozími pravomocnými rozhodnutími vyhodnoceny jako neúčelné a nelze za ně přiznat náhradu ušlého výdělku. Ve dnech, kdy byl žalobce vyslýchán policejním orgánem (20. 10. 2015) či kdy byl osobně účasten u hlavních líčení (15. 8. 2016, 13. 9. 2016 a 29. 9. 2016) a ve dnech bezprostředně předcházejících těmto dnům (19. 10. 2015 a 11. 9. 2016) se žalobce po celý den nemohl věnovat své podnikatelské činnosti, kterou zpravidla vykonával po celé České republice, tedy mimo město sídla svého podnikání, přičemž jeho mysl byla zaměstnána myšlenkami na probíhající či následné soudní líčení či jeho vlastní výslech. Žalobce tvrdil, že žádné náklady potřebné k dosažení výdělku neměl, ve svém účastnickém výslechu připustil náklady ve výši blíže nespecifikovaných jednotek procent a jeho účetní v čestném prohlášení uváděla, že měl náklady maximálně 10 %. Žádné jiné důkazy k výši svých nákladů žalobce nedoložil a předložené příjmové faktury se v každém jednotlivém ročním součtu vždy odlišují od částek, které byly následně přiznány k dani z příjmů fyzických osob v daňových přiznáních. Soud prvního stupně neuvěřil žalobci, že v souvislosti s podnikáním v uvedených třech letech neměl žádné výdaje, respektive jen minimální výdaje. Uvedl, že s ohledem na absenci relevantních důkazů i zjištěné rozpory mezi celkovými fakturovanými částkami a částkami uvedenými v daňových přiznáních není namístě při stanovení průměrného výdělku žalobce vycházet pouze z konstrukce příjmové roviny jeho daňového přiznání bez zohlednění alespoň dílčích nákladů stanovených byť jen paušálem pro daňové účely. Zdůraznil, že výhoda paušálního výdaje spočívá v tom, že podnikatel nemusí evidovat výdajové doklady pro účely daňového řízení, z tohoto benefitu však nemůže žalobce těžit v rámci nároku na ušlý zisk. S konstrukcí výpočtu ušlého zisku žalobcem z příjmů neponížených o jakékoliv výdaje