30 Cdo 853/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 853/2025-156 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce F. V., zastoupeného Mgr. Václavem Němcem, advokátem, sídlem v Ostravě, Roháčova 3339/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 80/2023, o dovolaní žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. 17 Co 258/2024-132, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2024, č. j. 17 Co 258/2024-132, se ve výroku I v té jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v otázce nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč příslušenstvím a v nákladovém výroku, a dále ve výroku II o nákladech řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 4. 2024, č. j. 27 C 80/2023-85, ve výroku I do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomu odpovídajícím rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 27 C 80/2023-85, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 244 309 Kč s příslušenstvím a částky 237 800 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce původně ve dvou samostatných řízeních, která byla spojena ke společnému projednání a rozhodnutí, domáhal jednak zaplacení škody v podobě ušlého zisku a dále nákladů řízení před Ústavním soudem, jakož i nemajetkové újmy způsobené mu nezákonnými rozhodnutími, konkrétně usneseními Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2021, č. j. 8 To 356/2021-133 (dále též „první nezákonné rozhodnutí“), a ze dne 23. 6. 2022, č. j. 8 To 356/2021-159 („druhé nezákonné rozhodnutí“). Jednalo se o rozhodnutí, jimiž byly zamítnuty stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti žalobce o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, která byla zrušena nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 232/22, a ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. II. ÚS 2152/22. Podle žalobce tato rozhodnutí způsobila, že ode dne 14. 12. 2021 do dne 22. 6. 2023 nezákonně setrvával ve výkonu trestu odnětí svobody. 4. Soud prvního stupně shledal, že obě usnesení Krajského soudu v Plzni skutečně představují nezákonná rozhodnutí, mezi těmito rozhodnutími a namítanou újmou však neshledal příčinnou souvislost. Z provedeného dokazování totiž podle soudu prvního stupně vyplynulo, že újma žalobci vznikla nikoliv v příčinné souvislosti s některým z nezákonných rozhodnutí, nýbrž výlučně na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 142/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 6 To 396/2019, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v celkové výměře 7 let nepodmíněně. Podle soudu prvního stupně byla nezákonná rozhodnutí zrušena nikoliv pro nesprávné posouzení podmínek podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku (dále jen „TrZ“), ale pro nesprávný právní názor týkající se aplikace podmínky stanovení v § 91 odst. 5 TrZ (v tehdejším znění šlo o § 91 odst. 4 TrZ, poznámka Nejvyššího soudu). Ani z druhého nezákonného rozhodnutí nelze dovodit, že by měl stížnostní soud za splněná kritéria pro podmíněné propuštění žalobce z výkonu trestu, neboť v něm pouze konstatoval svou nepříslušnost ve věci rozhodovat. Tento závěr vedl soud prvního stupně k zamítnutí nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku a náhrady vzniklé nemajetkové újmy. K té navíc soud prvního stupně doplnil, že žalobce netvrdil, resp. neprokázal, že by újma mu způsobená vydáním nezákonných rozhodnutí dosahovala intenzity odůvodňující přiznání peněžitého zadostiučinění. Co do požadované škody v podobě výdajů na právní zastoupení před Ústavním soudem, soud prvního stupně uzavřel, že tato se řídí zvláštní úpravou v režimu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a nelze ji tak uplatňovat proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. 5. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím potvrdil. K nemajetkové újmě uvedl, že žalobce i přes poučení podle § 118a o. s. ř. blíže nevymezil vzniklou újmu. Uvedl toliko to, že v důsledku nezákonných rozhodnutí zůstal omezen na osobní svobodě, což představovalo zásah do jeho osobního a rodinného života. Jelikož žalobce svoji nemajetkovou újmu popsal tak, že musel setrvat ve výkonu trestu odnětí svobody, že pokud by soud rozhodoval zákonně, musel by být z výkonu trestu propuštěn, pak takováto obecná úvaha pro úspěch žalobce v řízení nestačí, naopak odvolací soud zdůraznil, že příčinná souvislost musí být postavena najisto. S přihlédnutím k intenzitě případné újmy, trestní minulosti žalobce a jeho odsouzení, bylo podle odvolacího soudu konstatování porušení práva a omluva poskytnuté mimosoudně žalovanou dostatečnou satisfakcí. Co se týče nároku na ušlý zisk, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že v řízení nebylo prokázáno, že nebýt nezákonných rozhodnutí, žalobce by skutečně pracoval a dosáhl výdělku, z něhož odvozuje ušlý zisk. Příslib zaměstnání byl totiž shledán účelovým. V otázce nákladů řízení před Ústavním soudem odvolací soud plně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. II. Dovolání 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podal žalobce [dále též „dovolatel“] prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. 7. Jeho přípustnost odvozoval od toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Zejména odkazoval na to, že nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 162/22, uvádí, že diskreční varianta podmíněného propuštění „neznamená, že soud nemá povinnost odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky, což bez dalšího vyplývá z požadavku právního státu“. V tomto smyslu dále odkazuje na nálezy ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18, ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 575/21, ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2393/21, či ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21. Zároveň také podle dovolatele napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, kterou dosud dovolací soud nevyřešil, a to na otázce odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a to ve vztahu k újmě způsobené výkonem trestu za období, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí „řízení neběželo v situaci, kdy při nezměněných podmínkách na straně odsouzeného následně došlo k podmíněnému propuštění odsouzeného“. 8. Dovolatel dále namítal, že v řízení nebyl proveden důkaz jeho účastnickým výslechem, přičemž podle jeho názoru je takový výslech zásadním zdrojem informací o míře a rozsahu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným v řízení o podmíněném propuštění. 9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného rozhodnutí a dále potvrzující výrok I v té jeho části, jež se vztahovala k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. řízení před soudem prvního stupně. To samozřejmě Nejvyššímu