30 Cdo 950/2000 — Nejvyšší soud

30 Cdo 950/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 2. 2001 Spisová značka:30 Cdo 950/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.950.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 950/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Juraje Malika, v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. J., o zaplacení částky 41. 925,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 276/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1999, č. j. 12 Co 296/99-56, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 12. 1998, č.j. 10 C 276/97-41, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 41.925,- Kč s příslušenstvím. Tohoto peněžitého plnění se žalobce domáhal na základě tvrzení, že je vlastníkem domu čp. 221 v P. Žalovaný užívá v tomto domě byt č. 2 o velikosti 2+1 II. kategorie a od června 1995 do listopadu 1997 nezaplatil žalobci nájemné a zálohy na služby. Své rozhodnutí opřel soud prvního stupně o zjištění, že žalobce není pronajímatelem předmětného bytu, neboť nemá k domu vlastnický ani jiný titul. Žalobce své vlastnictví dovozuje z ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého přešly z majetku České republiky do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona obytné domy a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, při splnění zákonem stanovených podmínek. Při jejich posuzování vyšel soud prvního stupně z ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., dle něhož bylo v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nutno posuzovat obytný dům. Podle tohoto ustanovení se dům považuje za obytný, připadají-li z úhrnu podlahové plochy všech místností v domě alespoň dvě třetiny na byty, počítaje v to i byty a části bytů, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, jakož i vedlejší místnosti a příslušenství náležející k bytům. Dle ustanovení § 62 téhož zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. V návaznosti na to soud použil ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání stavby a dále z ustanovení § 85 odst. 1 stejného zákona, podle něhož stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí. Soud zjistil, že předmětný dům nebyl nikdy kolaudován, proto jej nelze považovat za obytný dům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce nijak nedoložil ani netvrdil, že by byla splněna některá jiná podmínka zákona č. 172/1991 Sb., na jejímž základě by dům mohl přejít do jeho vlastnictví. Na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětnému domu ani na základě zákona č. 172/1991 Sb., ani na základě jiné právní skutečnosti, není tedy vlastníkem předmětného domu. Ani protokol o předání a převzetí domu č. 6/05 ze dne 31. 10. 1994 nemůže být nabývacím vlastnickým titulem, neboť z něho nevyplývá vůle stran uzavřít kupní či darovací smlouvu. Naopak vyplývá z něho vůle zúčastněných stran předat a převzít předmětný dům do jakési správy, přičemž z protokolu není ani jednoznačně patrno, komu vlastně byla nemovitost předána do správy. Vzhledem k tomu, že pronajímatelem bytu může být dle § 663 obč. zák. i osoba, která má právo s předmětem nájmu disponovat z jiného právního titulu, zabýval se soud prvního stupně i touto otázkou a zjistil, že neexistuje ani žádný takový jiný titul. S. s. H. m. P., jako organizace oprávněná nakládat s domem, který je dosud ve vlastnictví České republiky, nemohl předat správu nemovitosti žalobci, neboť žalobce je samostatná právnická osoba, která může samostatně hospodařit pouze s věcmi a majetkovými právy na základě zvláštního zákona (zákon č. 367/1990 Sb. a zákon č. 418/1990 Sb.). Vzhledem k tomu, že ani vlastník domu, kterým je stále Česká republika, ani nikdo jiný jeho jménem neuzavřel s žalobcem žádnou smlouvu, která by ho opravňovala dům pronajímat, dovodil soud prvního stupně, že žalobce nemůže být pronajímatelem předmětného bytu, jelikož nemá k domu vlastnický ani jiný právní titul. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat ani nájemné, pokud by žalovaný užíval byt na základě nájemního práva, ani bezdůvodné obohacení pokud by žalovaný užíval byt bez právního důvodu. Soud prvního stupně se rovněž zabýval otázkou, zda žalovaný je nájemcem předmětného bytu a dospěl k závěru, že tomu tak není, zejména vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by sepsání dohody o užívání bytu mezi žalovaným a společností H. R. předcházelo rozhodnutí o přidělení bytu nebo dohoda o výměně bytu, jak to vyžadovalo v té době platné ustanovení § 155 obč. zák. a dále i proto, že zde nebylo kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že se jedná o místnosti, které jsou určeny k bydlení ve smyslu § 62 zákona č. 41/1964 Sb. Z toho důvodu je dohoda o užívání bytu neplatná dle ustanovení § 39 obč. zák. Konečně vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl osobním uživatelem předmětných prostor, nemohlo dojít dle ustanovení § 871 odst. 1 zákona č. 509/1991 Sb. ke vzniku nájemního práva žalovaného ze zákona a v řízení nevyšlo najevo, že se žalovaným byla uzavřena nájemní smlouva po 1. 1. 1992. I takováto smlouva by však byla neplatná vzhledem k absenci kolaudačního rozhodnutí dle zákona č. 50/1976 Sb. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá předmětné prostory bez právního důvodu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č. j. 12 Co 296/99-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zároveň rozhodl, že proti rozsudku připouští dovolání. Odvolací soud i po provedení dalších důkazů uznal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením věci. Vyšel ze zjištění, že dům, v němž se nachází byt užívaný žalovaným, není evidován v katastru nemovitostí. Vlastnictví pozemku, na kterém byl dům postaven, je zapsáno pro Českou republiku s tím, že faktický výkon práva přísluší S. s. H. m. P. U domu dosud neproběhlo kolaudační řízení. Odvolací soud dovodil, že stejný právní vztah Českého státu a S. s. H. m. P. k předmětné nemovitosti existoval i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Při řešení otázky, zda nemovitost, fakticky prokazatelně užívaná jako obytný dům, přešla z majetku státu do majetku obce (H. m. P.) je, při posuzování termínu "obytný dům", nutno použít ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., který byl v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ještě v platnosti. I odvolací soud dovodil, že ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., je třeba vykládat v kontextu s ustanovením § 62 tohoto zákona. Na základě výše uvedeného odvolací soud vyslovil právní závěr, že aby bylo možno označovat dům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve spojení s ustanovením § 59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. za obytný, musí být tento dům takto ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. také zkolaudován, a to v souladu s ustanovením § 76 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., ve znění platném ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud tedy dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, t.j. že za dané situace nemohlo přejít vlastnictví k domu ze státu na obec dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ani na základě ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 2 odst. 1 písm. c/ tohoto zákona. Soud uzavřel, že zde není žádný právní titul, na základě kterého by žalobce prokazatelně nabyl vlastnictví k domu, v němž se nachází byt užívaný, žalovaným. Vzhledem k tomu, že kolaudační řízení dosud neproběhlo, nemůže být z hlediska právního pohlíženo na dům, v němž se nachází byt užívaný žalovaným, jako na obytný, přestože je k tomuto účelu fakticky využíván. Odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně dovodil, že žalobce není oprávněn žádat po žalovaném ani úhradu nájemného za byt, který užívá, ani náhradu případného bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v souvislosti s užíváním bytu bez právního důvodu. Aktivní legitimaci k vymáhání těchto případných pohledávek má i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Česká republika, neboť je i nadále vlastníkem domu, v němž se byt, užívaný žalovaným, nachází. Řešení otázky platnosti dohody o odevzdání a pře