30 Cdo 968/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 968/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2016 Spisová značka:30 Cdo 968/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.968.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 968/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – 1) Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 27, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 126/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, č. j. 15 Co 478/2012-167, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013, č. j. 15 Co 478/2012-167, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2012, č. j. 25 C 126/2011-107, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 25 C 126/2011-107, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované, jednající Ministerstvem spravedlnosti, zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout (dle odůvodnění rozsudku) z důvodu „nedostatečné, nepřesné, odporující si či zmatené legislativy…, rozporuplného stanovení kompetencí státních orgánů… a nesjednocené judikatury“ v oblasti upravené zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (výrok I). Výrokem III rozsudku uložil žalované, jednající Úřadem pro ochranu osobních údajů, povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného o jím dne 22. 3. 2004 podané žalobě zprvu u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 114/2004, nato u Úřadu pro ochranu osobních údajů pod sp. zn. SPR-1635/09 a posléze u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ca 296/2009. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (ve výroku II ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jednající Ministerstvem spravedlnosti, a ve výroku IV ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jednající Úřadem pro ochranu osobních údajů). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované, jednající Úřadem pro ochranu osobních údajů, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jednající Ministerstvem spravedlnosti (výrok II), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „soud konstatuje, že v dané věci došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces“, současně žalobu o zaplacení soudem prvního stupně přiznané částky zamítl (výrok III). Konečně ve výroku IV uložil žalované, jednající Úřadem pro ochranu osobních údajů, povinnost zaplatit žalobci vyčíslené náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho zástupce v tam určené lhůtě. Odvolací soud vyšel, pokud se jedná o nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se žalobce žalobou podanou dne 22. 3. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal na žalovaném Finančním úřadu pro Prahu 5 poskytnutí informací o osobních údajích o něm žalovaným zpracovávaných, s odkazem na § 12 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, poté, co jeho předchozím žádostem o totéž jmenovaný úřad nevyhověl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 53 Co 417/2004, jako soudu odvolacího, bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále i jen „Úřad“) s tím, že projednání a rozhodnutí věci není v pravomoci soudů, ale právě Úřadu. Ten od soudu obdržel spis dne 18. 8. 2005. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2009 Úřad návrhu žalobce nevyhověl, poté, co mu bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009, sp. zn. 8 Ca 469/2008, uloženo do 30 dnů od právní moci rozsudku ve věci rozhodnout. Proti rozhodnutí Úřadu podal žalobce rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 6. 8. 2009, zn. SPR-1635/09-18, jež nabylo právní moci dne 17. 8. 2009. Dne 13. 10. 2009 podal žalobce proti rozhodnutím Úřadu a jeho předsedy u Městského soudu v Praze (správní) žalobu. Řízení o ní je vedeno pod sp. zn. 11 Ca 296/2009 a není dosud skončeno. Takto ohraničené řízení zhodnotil odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) jako jediné řízení, zahájené dne 22. 3. 2004 a dosud neskončené, tj. trvající již více než osm let. Již dosavadní dobu trvání řízení považoval odvolací soud (i potud shodně jako soud prvního stupně) za nepřiměřenou, porušující právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (před Úřadem nadto v zákonné lhůtě, jak nepřehlédl soud prvního stupně) a představující nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Rovněž správným shledal odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu vznikla žalobci nemajetková újma podle § 31a OdpŠk. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že postačujícím zadostiučiněním této újmy je konstatování „porušení práva žalobce na spravedlivý proces“, jež vyslovil ve výroku III svého rozsudku, pročež současně vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení zadostiučinění v penězích zamítl. Závěr o adekvátnosti nepeněžního odškodnění odůvodnil odvolací soud zejm. (malým) významem řízení pro žalobce; v této souvislosti akcentoval, že skutečná motivace žalobce k získání požadovaných informací není zřejmá, že žalobci nic nebránilo využít svého práva nahlédnout u žalovaného finančního úřadu do spisů týkajících se jeho daňových povinností, že žalobce je osobou věnující se litigiózním (sudičským) aktivitám a že již pro mnohost jím iniciovaných soudních a správních sporů v něm nesprávný úřední postup v dané věci nemohl navodit takový stav nejistoty, k jehož kompenzaci by konstatování porušení práva nestačilo. Rovněž nesprávnou shledal odvolací soud úvahu soudu prvního stupně o nedostatečnosti konstatování porušení práva jakožto formy satisfakce nemotivující žalovanou ke zlepšení činnosti správních úřadů; v této souvislosti zdůraznil, že kompenzační řízení má reparační, a nikoliv sankční charakter. Ohledně té části žaloby, v níž žalobce žádal odškodnit za následky legislativních nedostatků v oblasti upravené zákonem č. 101/2000 Sb., pak odvolací soud neshledal odpovědností titul s tím, že normotvorná činnost nebo nečinnost státu nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho meritorních výroků napadl žalobce (dále jen „dovolatel“) dovoláním, dovozuje jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně následující otázky hmotného a procesního práva, na nichž závisí jeho rozhodnutí, v čemž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dle dovolatele předně pochybil v řešení otázky určení organizační složky žalované (státu), která za ni měla dle § 6 OdpŠk s ohledem na povahu sporu v řízení před soudem vystupovat. Úřad pro ochranu osobních údajů takovou složkou dle dovolatele nemůže být již proto, že není ministerstvem ani jiným ústředním správním úřadem ve smyslu § 6 odst. 1 OdpŠk. Za ústřední správní úřad nelze dle dovolatele Úřad považovat z toho důvodu, že jako takový není výslovně označen ani v zákoně č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále jen „zák. č. 2/1969 Sb.“), ani v (žádném) zvláštním zákoně (v této souvislosti dovolatel poukázal na § 28 zákona č. 101/2000, o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů; dále již jen „ZoOOÚ“). Nebylo-li tedy možné příslušný ústředn