31 Cdo 3310/2009 — Nejvyšší soud

31 Cdo 3310/2009 citace  Právní věta:Účinnost výpovědi z nájmu nebytových prostor, které jsou prohlášeny kulturní památkou, nelze podřídit správnímu dozoru dle zvláštního zákona. Dozor státu při přemístění kulturní památky, aby nedošlo k jejímu poškození, zničení či jinému faktickému úkonu, který by snížil její hodnotu, musí nalézt výraz při případném výkonu rozhodnutí (exekuci), nebyla-li by povinnost žalovaného vyklidit nebytový prostor splněna dobrovolně. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 5. 2011 Spisová značka:31 Cdo 3310/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:31.CDO.3310.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Vyklizení nemovitosti Výpověď z nájmu nebytových prostor Dotčené předpisy:§ 18 odst. 2 předpisu č. 20/1987Sb. § 126 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:3. 6. 2011 Publikováno ve sbírce pod číslem:129 / 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 31 Cdo 3310/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Kateřiny Hornochové, doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Vladimíra Mikuška, JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Společenství vlastníků domu čp. 597 v Bubenči, se sídlem v Praze 6, Rooseveltova 29, IČ: 26433869, zastoupeného JUDr. Danielem Šplíchalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencová 8, proti žalované Pravoslavné církvi v českých zemích, se sídlem v Praze 6, Dělostřelecká 651/7, IČ: 00455177, zastoupené JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 110/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, č. j. 16 Co 19/2009-159, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Daniela Šplíchala do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 18 C 110/2007-144 (v pořadí ve věci druhým), zamítl žalobu na vyklizení společné části domu užívané jako modlitebna, zřízené ze společných částí domu, nacházející se v suterénu domu č. p. 597 v ulici Rooseveltova v Praze 6, o celkové výměře 96,4 m2 (dále též „ nebytové prostory“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2005, č. j. 18 C 146/2003-73, a jej potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 20. 12. 2005, č. j. 16 Co 508/2005-86, byly k dovolání žalobce zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 28 Cdo 2152/2006-101, a věc byla se závazným právním názorem ohledně otázky povahy § 18 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o státní památkové péči“), vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že na základě hospodářské smlouvy ze dne 1. 1. 1982 přenechalo Lidové bytové družstvo Praha 6 (tehdejší vlastník shora specifikovaného domu) do užívání žalované předmětné nebytové prostory, a to za účelem provozování modlitebny. Tato hospodářská smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a v nebytových prostorách je umístěn mobiliář ve vlastnictví žalované. Ministerstvo kultury České republiky rozhodnutím ze dne 18. 7. 2000 prohlásilo mobiliář za kulturní památku. Současným vlastníkem tohoto domu je žalobce, který dal žalované dne 22. 1. 2003 výpověď z nájmu nebytových prostor s tím, že nájem nebytových prostor skončí k 30. 6. 2003. Rozhodnutím ze dne 12. 9. 2006 prohlásilo Ministerstvo kultury ČR za kulturní památku předmětný dům i s modlitebnou a na něm umístěnými pamětními deskami – doslovně „soubor věcí čp. 597 v Praze 6 – Bubenči, k. ú. Bubeneč, který sestává z domu čp. 597 s modlitebnou pravoslavné církve, umístěného na pozemku parc. č. 1168, a dvou pamětních desek, umístěných na soudomí v roce 1995“. Dosud nebyl dán souhlas příslušného krajského úřadu s přemístěním (nyní) souborné kulturní památky, do níž spadá i mobiliář, tedy souhlas předvídaný ustanovením § 18 zákona č. 20/1987 Sb. Soud prvního stupně zejména dovodil, že právo žalované k užívání předmětných nebytových prostor, založené hospodářskou smlouvou, se s účinností od 1. 5. 1990 transformovalo na právo nájmu nebytových prostor na dobu neurčitou podle § 15 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. Poté uzavřel, že nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám zanikl ke dni 30. 6. 2003 v důsledku výpovědi žalobce dané žalované podle § 10 zákona č. 116/1990 Sb. Žalovaná od té doby užívá nebytové prostory bez právního důvodu. Navzdory uvedenému však žalobě na vyklizení nebytových prostor nevyhověl, neboť ji shledal předčasnou. Zdůraznil, že mobiliář nelze pokládat ani za součást (§ 120 odst. 1 obč. zák.) ani za příslušenství (§ 121 odst. 1 obč. zák.) souborné kulturní památky (§ 2 zákona č. 20/1987 Sb.), představované předmětným domem, a lze tudíž dosáhnout pouze přemístění souborné kulturní památky jako celku, popřípadě se veřejnoprávní cestou domáhat zrušení rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 12. 9. 2006, kterým byl dům v příslušném rozsahu za kulturní památku prohlášen. Usoudil, že jelikož existence takového zrušujícího rozhodnutí či žádosti o udělení souhlasu s přemístěním souborné kulturní památky podle § 18 zákona č. 20/1987 Sb. nebyla tvrzena (ani prokázána), brání to vyklizení předmětných nebytových prostor. Současně konstatoval, že žaloba musela být zamítnuta rovněž pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z hlediska posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. přisoudil rozhodující význam zájmu společnosti na zachování modlitebny v nebytových prostorách, který pokládal za převažující nad zájmy žalobce coby vlastníka předmětného domu. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 16 Co 19/2009-159, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost předmětné prostory vyklidit do jednoho roku od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž závěr, že žalovaná v současnosti užívá nebytové prostory bez právního důvodu. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že i kdyby mobiliář byl součástí souborné kulturní památky, neexistuje důvod, proč by tato „mobilní část kulturní památky“ nemohla být za podmínek stanovených v § 18 zákona č. 20/1987 Sb. přemístěna. S odkazem na kasační rozhodnutí dovolacího soudu vydané v souzené věci zdůraznil, že naposledy uvedené ustanovení má veřejnoprávní povahu, a proto nemá v posuzovaném případě bezprostřední dopad na vztah mezi účastníky, který je ryze soukromoprávní. K tomu dodal, že povinnosti vyplývající z citovaného ustanovení zavazují především vlastníka chráněného mobiliáře, jímž je žalovaná. Uzavřel, že užívá-li žalovaná nebytové prostory bez právního důvodu, je povinna je vyklidit. Přitom dovodil, že žalobu na vyklizení nebytových prostor nelze po skončení nájemního poměru výpovědí zamítnout ani s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry lze podle jeho názoru vztáhnout i na posuzovaný případ. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě – s odkazem na § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jako dovolací důvody uvedla vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci, nesprávné právní posouzení věci i nedostatek opory skutkových zjištění odvolací instance v provedeném dokazování. Namítala, že napadeným rozsudkem bylo překvapivě změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by jí byl dán prostor pro uplatnění jejích práv jako účastníka řízení. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že ji nevyzval ve smyslu § 118a o. s. ř. vzhledem ke své změně právního názoru a jeho právní názor jí tak zůstal až do vyhlášení napadeného rozhodnutí „zcela utajen“; neměla proto možnost uplatnit, resp. zdůraznit své námitky k právnímu posouzení věci a poukázat na některá skutková zjištění, která byla soudem prv