31 Cdo 833/2022 – Nejvyšší soud

31 Cdo 833/2022-306 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Pavla Horňáka, JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Pavla Příhody, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka, JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. H. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Šárkou Loukotovou, advokátkou se sídlem v Praze, Legerova č. 578/70, proti žalovanému R./R., se sídlem ve XY, zastoupenému Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 138/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 19 Co 77/2021-277, takto: I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 1. 2021, č. j. 16 C 138/2019-239, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 1. 2021, č. j. 16 C 138/2019-239, ve výroku ve věci samé, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Dne 29. 3. 2019 obdržel žalobce od žalovaného písemnou výpověď z pracovního poměru (datovanou 29. 3. 2019) z důvodu závažného porušování povinností zaměstnance, jež bylo spatřováno v tom, že přestože dne 11. 3. 2019 měl nadřízený pan P. vyzvat žalobce ke zdržení se přispívání do redakčních diskuzí prostřednictvím hromadných e-mailů, žalobce odpověděl hromadným e-mailem adresovaným všem zaměstnancům R. F., čímž porušil čl. 1.1(B) „Policy manual“, a dále že na pracovišti opakovaně znevážil nadřízeného pana P. způsobem, který je v rozporu s „Policy manual“. Konečně bylo žalobci vytýkáno časté veřejné znevažování R. F. samotného, což zničilo důvěru manažerů „R./R.“ ve schopnost žalobce dodržovat poslání „R./R.“ jako jeho nejdůležitější zásadu. V bodě 3 výpovědi jsou jako důvody ukončení pracovní smlouvy uvedeny: a) nesplňování požadavků zaměstnavatele pro výkon práce (tj. požadavků vyplývajících z „Policy manual“, a dále zejména neukončení zasílání hromadných e-mailů o redakčních záležitostech), b) porušení nejdůležitější zásady „R./R.“ – jeho poslání. Žalobci bylo dále sděleno, že pracovní poměr skončí uplynutím dvouměsíční výpovědní doby. 2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 31. 7. 2019 se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 29. 3. 2019. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 10. 2009 pracoval u žalovaného jako „online novinář/editor“ pro R. F. s výkonem práce v XY, že tvrzeného jednání se nedopustil, že je bezproblémovým pracovníkem, že mu nebyla nikdy udělena žádná „závažná výtka“ a že jeho hodnocení byla vždy pozitivní. Přestože si účastníci v pracovní smlouvě dohodli, že práva a povinnosti z jejich pracovního poměru se budou řídit právem Spojených států amerických, právem státu District of Columbia a vnitřními předpisy žalovaného, je podle žalobce nutné ve smyslu čl. 7 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (srov. sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s. – dále jen „Římská úmluva“) trvat na užití imperativních norem českého právního řádu a aplikovat ustanovení § 52 a § 55 českého zákoníku práce [zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“)], přičemž výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce není dán. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 16 C 138/2019-185, žalobu zamítl s tím, že čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy hovoří o ustanoveních imperativních, nikoliv kogentních. Uzavřel, že smluvní volnost účastníků v pracovní smlouvě byla zachována, byla zde upravena rovná a stejná práva jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance ukončit pracovní poměr bez uvedení důvodu ve čtyřtýdenní lhůtě, což se nepříčí zásadám společenského a státního zřízení České republiky. Uvedl, že účinky zvoleného práva nepředstavují v poměrech České republiky rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu. 4. Poté, co byl jeho rozsudek usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2020, č. j. 19 Co 236/2020-220, k odvolání žalobce zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, č. j. 16 C 138/2019-239, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Vázán pokynem odvolacího soudu, posoudil věc podle kogentních ustanovení zákoníku práce a uzavřel, že výpověď je velmi neurčitá a obecná a že obsah e-mailu žalobce ze dne 11. 3. 2019 nelze hodnotit jako závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů; nebylo přitom dodáno více e-mailových zpráv o tom, že by žalobce ve své činnosti pokračoval a opakovaně nedodržoval pokyn nadřízeného a znevažoval zaměstnavatele. 5. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 19 Co 77/2021-277, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2021, č. j. 16 C 138/2019-239, a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Na základě rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 15. 3. 2011 ve věci C-29/10, Heiko Koelzsch proti Lucemburskému velkovévodství, uzavřel, že čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy je třeba i přes použití termínu „imperativní ustanovení“ vykládat tak, že zaměstnanci nesmí být odepřena ochrana poskytovaná kogentními ustanoveními právní úpravy, která by se aplikovala v případě neexistence volby práva. Odvolací soud proto posuzoval výpověď z hlediska ustanovení § 50 odst. 2 a 4 a § 52 zák. práce. Správně vymezeným (skutkově tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným) shledal pouze výpovědní důvod spočívající v tom, že žalobce e-mailem ze dne 11. 3. 2019 nerespektoval pokyn ředitele R. F. o zdržení se zapojování zaměstnanců do redakčních diskuzí ve skupinových e-mailech. Při hodnocení intenzity porušení povinnosti žalobce zvážil, že tímto jednáním žalobce nezpůsobil žádné z rizik upravených v dokumentu „Manual politik“. Pokynu ředitele předcházela hromadná komunikace zahájená šéfredaktorem rádia. Diskuze se vztahovala k práci společnosti a neobsahovala znevážení, hanobení, šikanu, obtěžování nebo urážky kolegů. V předmětném hromadném e-mailu žalobce vyjádřil „respekt s pokynem nadřízeného“, byť vyslovil „podiv … s jeho vydáním“. Uvedeným jednáním nebyla žalovanému způsobena škoda a nejednalo se ani o opakované jednání žalobce. Odvolací soud je proto posoudil jako méně závažné porušení pracovní povinnosti, pro které by žalobci bylo možné dát výpověď pouze tehdy, dopustil-li by se takového jednání nejméně třikrát v určité časové návaznosti a předcházelo-li by jí písemné upozornění na možnost výpovědi. V části výpovědi, v níž je obecně poukázáno na porušení bodu 1.1.B „Manual politik“ týkajícího se standardů chování zaměstnance, není zaznamenáno jediné konkrétní „nestandardní“ chování žalobce, které by bylo v rozporu se zásadou slušného chování. Stejně tak v části výpovědi, v níž je odkazováno na nedodržování „poslání“, není ani v hrubých rysech vymezen skutek, kterého se měl žalobce dopustit, a proto podle odvolacího soudu ani nelze použít pravidla o výkladu právních jednání. II. Dovolání 6. Proti rozsudku odvolacího soudu (proti „všem jeho výrokům v rozsudku obsaženým“) podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v řešení právní otázky, zda pojem „imperativní ustanovení“ v čl. 6 odst. 1 (dovolatel v dovolání nesprávně cituje znění čl. 7) Římské úmluvy lze vyložit tak, že jde o ustanovení kogentní. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4196/2007, a od usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1784/13. Odvolacím soudem citovaný rozsudek Soudního dvora se týkal ochrany před výpovědí „odboráře“, nikoliv obecných důvodů pro rozvázání pracovního poměru zaměstnance. Dovolatel zdůraznil, že v případě jeho zaměstnanců byly dosud výpovědi z pracovního poměru řídícího se právem USA a „jejího okresu D. C.“ shledávány platnými, byť byly bez uvedení důvodu. Má za to, že byla-li výpověď co do své platnosti odvolacím soudem posuzována podle českého práva, představuje jeho rozhodnutí „vadné právní hodnocení věci“, neboť platnost výpovědi měla být posouzena podle práva USA a „jejího okresu D. C.“. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že nerespek