32 Cdo 1327/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1327/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2016 Spisová značka:32 Cdo 1327/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1327.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 11. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 1.12.2016I.ÚS 3964/16JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto20.12.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1327/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně GEBRÜDER WEISS spol. s r. o., se sídlem v Jenči, Průmyslová 477, identifikační číslo osoby 44795092, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované V&V INTRACO, spol. s r. o., se sídlem v Davli-Sázavě 80, identifikační číslo osoby 00540030, zastoupené JUDr. Pavlem Florianem, advokátem se sídlem v Praze 6, Václavkova 297/10, o zaplacení částky 16 053,60 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 ECm 60/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 12 Cmo 330/2014-214, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 890 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2014, č. j. 48 ECm 60/2010-187 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 7 923 USD s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a částku 148 625,90 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.), dále uložil žalované zaplatit České republice - Krajskému soudu v Praze na náhradu nákladů řízení částku 898,68 Kč. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., změnil jej ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 164 731 Kč (první výrok), a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 21 150,80 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a o. s. ř., majíc za to, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl, a požaduje náhradu nákladů řízení „ve všech stupních“. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl jako nedůvodné. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem se co do vymezení přípustnosti dovolání omezila na tvrzení, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz, odmítl). Dovolatelka rovněž neuvedla, od které rozhodovací praxe se měl odvolací soud při řešení konkrétní otázky odchýlit, ani rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž by se měl Nejvyšší soud při řešení dané otázky nyní odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka tvrdí, že žalobkyni nevznikl nárok na přepravné ve smyslu ustanovení § 610 a § 625 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, protože nešlo o tuzemské přepravy a ani o vztah mezi žalobkyní a žalovanou týkající se přepravy. Pokud žalobkyně vystupovala „jako agent některého z rejdařů, vystupovala pak jménem této osoby a nikoliv svým jménem, to by mohla vystupovat pouze jako zasílatel v rámci svého předmětu podnikání“. Dále namítá, že žalobkyně „není v žádném případě dopravcem a žalovaná není v žádném právním vztahu se žalobkyní a nemůže tedy ani být ve vztahu k ní ani odesílatelem zásilky“. Dovolatelka k těmto otázkám nevymezila přípustnost dovolání a ani z obsahu dovolání nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti dovolání u vymezených otázek uplatňuje. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „nezjišťoval a nehodnotil, zda a jak probíhala přeprava z Davle do nějakého zámořského přístavu, jak byla sjednána, kdy k ní došlo, kdo ji prováděl a kdo sjednával přepravní smlouvu“, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním po