32 Cdo 1462/2014 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1462/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 2. 2016 Spisová značka:32 Cdo 1462/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1462.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Privatizace Ručení Dotčené předpisy:§ 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění od 06.12.1994 do 31.12.2005 § 477 odst. 3 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 5. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.5.2016III.ÚS 1703/16JUDr. Jan Filipodmítnuto25.10.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1462/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Frenn Trading B. V. v likvidaci, se sídlem Strawinskylaan 965, WTC, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 16039519, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se dílem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 4 419 230,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 110/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 97 Co 13/2013-112, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 97 Co 13/2013-112, se mění takto: Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. června 2013, č. j. 42 C 110/2012-85, se ve výroku pod bodem I mění tak, že žaloba o zaplacení částky 4 387 435 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 29. března 2012 do zaplacení a s úrokem ve výši 612 988,47 Kč se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za řízení před odvolacím soudem ve výši 219 370 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za řízení před dovolacím soudem ve výši 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 419 230,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. března 2012 do zaplacení a úroku z úvěru ve výši 1 888 899,69 Kč, vše z titulu ručení podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14. června 2013, č. j. 42 C 110/2012-85, ve výrocích pod body I a III, jimiž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 387 435 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 29. března 2012 do zaplacení a s úrokem ve výši 612 988,47 Kč a nahradit jí náklady řízení ve výši 411 752,80 Kč. Odvolací soud rozhodl zároveň o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž mezi Komerční bankou Praha jako věřitelem a Státním plemenářským podnikem, koncernovým podnikem Albertovec, jako dlužníkem byla dne 28. prosince 1990 uzavřena úvěrová smlouva (dále jen „úvěrová smlouva“) a na jejím základě poskytnut dlužníkovi úvěr ve výši 18 151 000 Kč. Následně došlo k opakovaným změnám v subjektech na straně věřitele, naposledy na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 12. prosince 2002 mezi společností EC Group, a. s., jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. V důsledku transformací došlo k více změnám i v osobě dlužníka, jímž ke dni 6. srpna 1995 ohledně části dluhu na jistině ve výši 6 502 132 Kč a na úrocích ve výši 1 888 899,69 Kč byl Zemědělský podnik Rohov, státní podnik (dále jen státní podnik). Na základě schváleného privatizačního projektu č. 61938 a Rozhodnutí o privatizaci majetku státu, vydaného Ministerstvem financí České republiky dne 9. ledna 1998 pod č. j. 41/1240/98, byla dne 17. února 1999 uzavřena smlouva o prodeji části státního podniku mezi Pozemkovým fondem České republiky jako prodávajícím a M. B. jako nabyvatelem (dále jen „nabyvatel“ či „nabyvatel privatizovaného majetku“) a dnem účinnosti této smlouvy, tj. dne 1. března 1999, současně přešla na nabyvatele i část závazků z úvěrové smlouvy, a to ve výši 4 419 230,31 Kč na jistině a 1 888 899,69 Kč na úrocích. Zaplacení těchto částek (mimo jiné) nynější žalobkyni bylo nabyvateli uloženo rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 26 C 207/2001-188, a usnesením téhož soudu ze dne 16. května 2006, č. j. 18 Nc 44/2006-5, byla podle uvedeného rozsudku nařízena exekuce na jeho majetek. V průběhu exekučního řízení byl na majetek nabyvatele usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2008, sp. zn. 38 K 78/2007, prohlášen konkurs, do něhož žalobkyně přihlásila celou pohledávku přiznanou výše uvedeným soudním rozhodnutím a tato byla uspokojena co do částky 86 601,42 Kč. Konkursní řízení bylo ukončeno usnesením ze dne 16. dubna 2010. Dopisem ze dne 18. listopadu 2011 soudní exekutor požádal o souhlas se zastavením exekuce s odůvodněním, že jediným postižitelným majetkem povinného byla po provedení konkursu pouze jeho mzda, jejíž výše však již neumožňuje provádění dalších srážek. V rámci exekuce bylo na předmětnou pohledávku vymoženo celkem 36 990 Kč. Dopisem ze dne 13. března 2012, doručeným 14. března 2012, žalobkyně vyzvala žalovanou jako ručitelku k úhradě zůstatku dluhu ve lhůtě do 14 dnů, ta však plnit odmítla. Odvolací soud se zcela ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně. Shodně s ním dovodil, že úvěrová smlouva je hospodářskou smlouvou uzavřenou podle § 352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „hospodářský zákoník“), a že závazky z této smlouvy se podle § 763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. lednu 2014 (dále jen „obch. zák.“), řídí i nadále hospodářským zákoníkem. Na straně dlužníka došlo k několikeré delimitaci úvěrového závazku, vždy se souhlasem věřitele, až na základě § 15 zákona č. 92/1991 Sb. přešel závazek na nabyvatele v souvislosti s privatizovaným majetkem, přičemž tato souvislost je dána k celé požadované jistině a u požadovaných úroků do výše 617 430,74 Kč. Výkladem § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném ke dni převodu privatizovaného majetku, tj. ve znění zákona č. 224/1994 Sb., vycházejícím z jeho dikce odvolací soud dovodil, že Fond národního majetku České republiky (dále též jen „FNM“) ručil podle tohoto ustanovení za závazky, jež vznikly do 13. srpna 1993 a přešly na nabyvatele spolu s privatizovaným majetkem, a to bez ohledu na to, že smlouva o převodu privatizovaného majetku byla uzavřena po tomto datu. Takový výklad podle jeho mínění odpovídá závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005, a ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz). Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně též v závěru, že postoupení zajištěné pohledávky bylo žalované prokázáno v souladu s § 307 odst. 3 obch. zák., a námitku promlčení posoudil jako nedůvodnou. Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešené rozdílně, zda ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., zakládalo zákonné ručení FNM za závazky, k jejichž přechodu došlo v rámci privatizace, a za jakých podmínek; jako rozpornou judikaturu označuje již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 601/2008 a sp. zn. 32 Odo 199/2005. Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v závěru, že ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., zakládá ručení FNM (jejího právního předchůdce) za závazky přecházející v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku. Dovolatelka předkládá rekapitulaci vývoje právní úpravy obsažené v § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. a prosazuje názor, že úmyslem zákonodárce bylo zákonné ručení FNM omezit a nakonec zcela vyloučit a že záměrem novely tohoto ustanovení provedené zákonem č. 224/1994 Sb. nebylo založit (znovu) ručení zrušené zákonem č.