32 Cdo 156/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 156/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2017 Spisová značka:32 Cdo 156/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.156.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o úvěru Smlouva spotřebitelská Úroky Dotčené předpisy:§ 497 obch. zák. § 503 odst. 3 obch. zák. § 502 odst. 1 obch. zák. § 56 obč. zák. předpisu č. 145/2010Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 9. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 156/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému L. Č., o zaplacení částky 89 552,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 177/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 23 Co 330/2014-65, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 23 Co 330/2014-65, v části prvního výroku potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a ve druhém a třetím výroku, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 11. 2013, č. j. 9 C 177/2013-38, ve výroku II. v rozsahu částky 2 628,53 Kč a 16,5% úroku z částky 84 044,56 Kč od 1. 10. 2014 do zaplacení a ve výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V řízení zahájeném dne 19. 4. 2013 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 89 552,70 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 17. 5. 2012 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“). Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 9 C 177/2013-38, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 78 375,25 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 18. 4. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 11 177,45 Kč, 7,05% úroku z prodlení z částky 5 669,31 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení a 16,5% úroku z částky 84 044,56 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17. 5. 2012 smlouvu o úvěru, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč s tím, že úvěrové prostředky budou převedeny na účet klienta nejpozději 14. 6. 2012, a žalovaný se zavázal úvěr vrátit v 44 anuitních splátkách po 2 445 Kč měsíčně (poslední splátka měla činit 2 386 Kč) počínaje dnem 15. 6. 2012. Ve smlouvě byla dohodnuta roční úroková sazba z úvěru 16,5 % a roční procentní sazba nákladů na úvěr 20,54 %. Žalovaný úvěr vyčerpal, ale řádně nesplácel. Přípisem z 18. 9. 2012 doručeným žalovanému žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 14. 10. 2012. Žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 52 odst. 1 a § 55 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), ustanovení § 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), ustanovení § 1 a přílohu 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (podle níž smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr), a k nim uvedl, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky má charakter spotřebitelské smlouvy, proto lze přiznat pouze úroky, u nichž již nastala splatnost, tedy které jsou kapitalizované. Sankční charakter úroků běžících do budoucna je podle jeho názoru jednoznačný, požadavek na běžící 16,5% úrok proto zamítl. Uzavřel, že nějaké kapitalizované úroky žalobkyni náleží, ale protože není schopen určit jejich výši, zamítl rovněž celý požadavek na zaplacení kapitalizovaných úroků. Dále s odkazem na přílohu 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 145/2010 Sb. zdůraznil, že úroky lze požadovat pouze do sjednané maximální výše úvěru. Co do úroků z prodlení dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou požadovány z nesprávného základu, do něhož je započítána nejen jistina, ale i úroky a poplatky, žalobkyni lze proto přiznat pouze běžící úroky z prodlení z jistiny a z části poplatků, přičemž opět podotkl, že nějaké kapitalizované úroky z prodlení žalobkyni náleží, ale soud není schopen určit jejich výši. Ujednání o poplatcích za vedení účtu a za upomínky ve smlouvě o úvěru označil za neplatné podle ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. a z toho důvodu zamítl žalobu o zaplacení poplatků ve výši 1 195 Kč, žalobě vyhověl pouze co do poplatků za pojištění a poštovné ve výši 818,70 Kč a co do jistiny ve výši 77 556,55 Kč. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 548,92 Kč, 7,05% úrok z prodlení z částky 5 669,31 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení a 16,5% úrok z částky 84 044,56 Kč od 18. 4. 2013 do 30. 9. 2014, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Poukázal na ujednání článku III bodu 2 smlouvy o úvěru, v němž se strany dohodly, že úroky budou připisovány k jistině úvěru a budou klientem spláceny společně s pravidelnými splátkami úvěru a že žalobkyně připíše vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a v případě prohlášení úvěru za splatný a není-li ve smlouvě uvedeno jinak, připíše žalobkyně k jistině úvěru rovněž ceny vyúčtované v souvislosti s úvěrem. V článku II bodě 6 smlouvy se účastníci dohodli, že celková částka, kterou bude klient povinen uhradit bance v souvislosti s poskytnutím úvěru, činí při uplatnění veškerých předpokladů 110 976 Kč. Dojde-li ke změně oproti předpokladům, tato částka se změní. S odkazem na rozsudek Nevyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud uvedl, že ačkoli občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky, strany si - v souladu se závěry citovaného rozsudku - v článku III bodě 2 smlouvy dohodly, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny, žalobkyně má proto právo na kapitalizované úroky ve výši 8 548,92 Kč a na zákonný úrok z prodlení z částky 5 669,31 Kč od 18. 4. 2013 do zaplacení. Ve zbývající zamítnuté částce 2 628,53 Kč představující poplatky za vedení účtu a smluvní úrok z částky poplatků odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť „stejně jako soud prvního stupně v této části považuje účastníky uzavřenou smlouvu za neplatnou“. Odvolací soud rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně co do 16,5% úroku z částky 84 044,56 Kč od 18. 4. 2013 do dne jeho rozhodnutí, tedy do 30. 9. 2014, tak, že v této části žalobě vyhověl, s odůvodněním, že za toto období jsou úroky již splatné. Zdůraznil, že v žádném případě nelze úroky přiznat do budoucna a že žalobkyně může požadovat úrok z úvěru pouze v rámci „maximální výše úvěru“, tedy tak, že celková částka, kterou dlužník zaplatí, bude činit 110 976 Kč, jak bylo ve smlouvě dohodnuto. Ke dni 30. 9. 2014 tato částka nebyla překročena. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „zda přiznání jdoucích úroků z úvěru do doby zaplacení je v rozporu s odst. 1 písm. f) Přílohy 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, čímž dojde k překročení maximální výše úvěru“, která podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále na vyřešení otázky „zda ujednání o poplatcích ve smlouvě o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatným ujednáním“, u níž má za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013 (uveřejněného pod číslem 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K jednotlivým otázkám podrobně argumentuje ve prospěch názoru o nesprávn