32 Cdo 1564/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1564/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2013 Spisová značka:32 Cdo 1564/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1564.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Přípustnost dovolání Smlouva komisionářská Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 5. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1564/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně CETELEM ČR, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25085689, proti žalované PINK TRADE s. r. o., se sídlem v Praze 14, Marešova 643/6, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25506137, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem, se sídlem v Brně, Bellova 24, PSČ 623 00, o zaplacení částky 215.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 62/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2011, č. j. 27 Co 269/2009-125, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalované (původně s firmou SPX-CAR s. r. o.) proti v záhlaví označenému rozsudku ve výroku o věci samé pod bodem I, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. března 2009, č. j. 19 C 62/2008-76, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 215.800,- Kč s úrokem z prodlení od 30. července 2008 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Dovolatelkou vymezené otázky zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou. Na otázku, zda lze v souladu s ustanovením § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) žádat vydání bezdůvodného obohacení po subjektu, u kterého nedošlo k žádnému bezdůvodnému obohacení, samozřejmě nepřichází v úvahu jiná odpověď než kladná. Leč takto položená otázka pomíjí, že odvolací soud potvrdil přisuzující rozsudek soudu prvního stupně právě proto, že dospěl k závěru opačnému, totiž že u dovolatelky k bezdůvodnému obohacení došlo. Totéž platí ve vztahu k navazující otázce (která se od první otázky liší jen užitou formulací), zda je v souladu s uvedenými ustanoveními občanského zákoníku povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni, na jejíž úkor se obohatila třetí osoba (osoba odlišná od dovolatelky). Odvolací soud přeci uzavřel, že to byla dovolatelka, kdo se na úkor žalobkyně obohatil. Vzhledem k tomu, čím dovolatelka ve vazbě na tyto otázky argumentuje v rámci vymezení uplatněných dovolacích důvodů, je zapotřebí zdůraznit předně to, že v dovolacím řízení, v němž přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud vázán skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Skutkový stav, jak byl v souzené věci soudy nižších stupňů zjištěn, neumožňuje závěr, že žalobkyně peněžní prostředky převedla dovolatelce na její účet jako přímému zástupci (zmocněnci) třetí osoby, prodávajícího. Zjištěný skutkový stav věci zahrnuje závěr, podle něhož nebylo prokázáno uzavření jiné smlouvy mezi dovolatelkou a Z. K. než smlouvy komisionářské, datované dnem 4. října 2004 (přičemž tato smlouva se na prodej vozidla, který se měl uskutečnit v prosinci 2004, nevztahovala), a mezi doklady, které dovolatelka předložila žalobkyni s žádostí Z. V. o financování a na jejichž základě žalobkyně dovolatelce plnila, byl technický průkazu vozidla, v němž byla jako vlastník vozidla uvedena dovolatelka. V kupní smlouvě datované dnem 8. prosince 2004 byl sice jako prodávající označen Z. K., zastoupený dovolatelkou jako obstaratelem, podle zjištění soudů nižších stupňů však Z. V., jenž měl být podle této smlouvy kupujícím, tuto smlouvu neuzavřel, neboť podpis připojený k jeho jménu není jeho podpisem. Nemohou tedy přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí argumenty dovolatelky vycházející z předpokladu, že byla v postavení zprostředkovatele prodeje vozidla, jehož vlastníkem byla třetí osoba. Závěr zformulovaný např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 434/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 6989, podle něhož k přijetí dluhu je zásadně oprávněn věřitel, tento úkon však za něj může učinit též zástupce na základě plné moci, se za těchto okolností v souzené věci neuplatní. Jak s tímto plněním dovolatelka naložila, konkrétně zda a z jakého právního důvodu toto plnění převedla třetí osobě, se vztahu mezi ní a žalobkyní netýká; jedná se o otázky vztahu mezi dovolatelkou a třetí osobou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že povinnost vydat majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů má jen ten, kdo jej tímto způsobem získal; na osobu, která následně předmět majetkového prospěchu nabyla, tato povinnost nepřechází (srov. rozsudek ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6244). Nelze tedy dovodit, že se v závěru, podle něhož je to za uvedených okolností dovolatelka, kdo získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení a kdo je tedy pasivně věcně legitimován, odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Zbývá dodat, že mezi účastníky nebylo sporné, že peněžní prostředky, jejichž vrácení žalobkyně v tomto řízení požaduje, byly převedeny na účet žalované. Argument, že tento účet byl pouze dohodnutým platebním místem, dovolatelka opírá o obsah tzv. žádosti o financování, která však byla soudy obou stupňů shledána neúčinnou; závěr o neúčinnosti tohoto jednostranného právního úkonu (návrhu na uzavření úvěrové smlouvy) dovolatelka kritice nepodrobila. Argumentuje-li dovolatelka tím, že byla uzavřena úvěrová smlouva, a poukazuje-li na právní postavení jednotlivých zúčastněných subjektů, které má vyplývat z této smlouvy, zejména na povinnosti, které z této smlouvy plynuly Z. V., pak zřejmě přehlédla, že podle závěrů odvolacího soudu úvěrová smlouva uzavřena nebyla (že vůbec nevznikla), neboť návrh na její uzavření, jak bylo již zmíněno v jiné souvislosti, nenabyl v důsledku nesplnění jednoho ze sjednaných předpokladů účinnosti. Správnost závěru o tom, že k uzavření úvěrové smlouvy nedošlo, přitom dovolatelka nenapadá; za jeho zpochybnění nelze pokládat