32 Cdo 1817/2008 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1817/2008 citace  Právní věta:Souhlas s užíváním ochranné známky ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, může její majitel poskytnout i jinak než licenční smlouvou. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 7. 2009 Spisová značka:32 Cdo 1817/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1817.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:35 / 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1817/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší   soud   České   republiky   rozhodl   v   senátě   složeném   z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse   a   soudců  JUDr.  Františka Faldyny, CSc.,  a  JUDr. Hany Gajdziokové v  právní věci žalobkyně V. D., zastoupené Mgr. M. Ch., advokátem proti  žalované  L. V. M., akciová společnost zastoupené JUDr. A. J.,  advokátkou  o 2 041 125,45 Kč, vedené  u Okresního soudu  v Ústí nad Orlicí pod sp.  zn. 5 C 23/2006,  o dovolání  žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. prosince 2007, č. j. 19 Co 875/2006-112, takto: I. Dovolání se  zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 46 844,50 Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. A. J.. Odůvodnění: Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala (po zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby ve výši 104 092,30 Kč) poddlužnickou žalobou po žalované zaplacení 2 041 125,45 Kč. Žalobní návrh odůvodnila tvrzením, že má podle vykonatelného seznamu přihlášek, vydaného Krajským soudem v Hradci Králové v konkursním řízení vedeném na majetek úpadkyně L. spol. s r.o. v likvidaci, (dále též jen „úpadkyně“ či „povinná“), ve výši žalované částky pohledávku, která nebyla v konkursním řízení uspokojena, přičemž konkurs byl zrušen. Žalobkyně proto podala proti povinné návrh na nařízení exekuce, jemuž Okresní soud v Ústí nad Orlicí vyhověl. Pověřený exekutor vydal exekuční příkaz a rozhodl, že exekuce bude provedena přikázáním jiné peněžité pohledávky, kterou má povinná za žalovanou, plynoucí z toho, že žalovaná užívala ochrannou známku L. ve vlastnictví povinné, aniž za to povinné cokoli platila. Protože vydaný exekuční příkaz nebyl splněn, domáhá se žalobkyně v tomto řízení po žalované jako dlužníku povinné vyplacení své pohledávky. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 5 C 23/2006-73, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové  v  záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry. Pro posouzení důvodnosti žalobního nároku v tomto sporu bylo rozhodující zjištění, zda má L. spol. s r.o.  vůči žalované peněžitou pohledávku, plynoucí z užívání ochranné známky L., jejímž přikázáním bylo rozhodnuto o provedení exekuce navržené žalobkyní proti L. spol. s r.o.. Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že dne               1. října 1996 byla mezi L. spol. s r.o., a žalovanou uzavřena písemná dohoda o užívání ochranné známky L. V ní si smluvní strany sjednaly, že tuto ochrannou známku převede vlastník (L. spol. s r.o.) uživateli (žalované) a že do doby tohoto převodu je uživatel oprávněn ji užívat bezplatně. Z výpisu z databáze ochranných známek vedeného Ú.p. v. bylo zjištěno, že společnost L. spol. s r.o. je vlastníkem ochranné známky L., k jejímuž zápisu došlo dne 22. března 1996. Ze znaleckého posudku znalce JUDr. O. S., který si žalobkyně nechala zpracovat mimo řízení, vyplývá, že výše licenčních poplatků za užití ochranné známky L. za období od roku 1999 do roku 2003 by činila 6 251 600 Kč, přičemž za období od října 2004 do roku 2014 by šlo o částku 10 935 400 Kč. Soudy obou stupňů vyšly při posuzování uplatněného nároku z právní úpravy obsažené v tehdy  platném zákoně  č. 137/1995 Sb., o ochranných  známkách (dále též jen „cit. zákon“). Z něho vyplývá, že se zápisem ochranné známky L. do rejstříku vedeného Ú. p. v. stala společnost L. spol. s r.o. jejím majitelem a bez jejího souhlasu nikdo neměl právo užívat shodné označení pro stejné nebo podobné výrobky či služby. Podle právního posouzení soudů obou stupňů žalovaná užívala ochrannou známku L. oprávněně. Společnost L. spol. s r.o. jí souhlas k užívání ochranné známky, k čemuž byla z titulu jejího vlastnictví oprávněna, udělila, a podle názoru odvolacího soudu není  na překážku věci, že  se  tak  nestalo licenční  smlouvou  upravenou  v § 18 cit. zákona a § 508 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Přestože právo užívat ochrannou známku mohlo být poskytnuto jejím majitelem  na základě licenční smlouvy, mohlo se tak stát podle názoru  odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně)  i  jiným způsobem, a to na základě nepojmenované smlouvy podle § 269 odst. 2 obch. zák., jak  tomu bylo v případě dohody o užívání ochranné známky ze dne 1. října 1996.  Pokud si v ní smluvní strany sjednaly, že ochrannou známku převede její vlastník žalované a že do doby jejího převodu je žalovaná oprávněna užívat ochrannou známku bezplatně, pak žalovaná užívala ochrannou známku na základě platného smluvního vztahu (včetně ujednání o bezplatnosti užívání), který v rozporu se zákonem nebyl. Odvolací soud nepřisvědčil názoru odvolatelky, že by dohoda o užívání ochranné známky byla neplatná i z dalších důvodů. Dohoda byla podepsána za obě smluvní strany k tomu oprávněnými osobami, přičemž jasně stanoví, že užívání ochranné známky bude bezúplatné. Podle posouzení soudu byla žalovaná oprávněna užívat ochrannou známku až do doby převodu jejího vlastnictví. Jako nedůvodnou posoudil odvolací soud též námitku odvolatelky, že soud prvního stupně pochybil, vyslechl-li členy představenstva žalované Ing. M. P. a Ing. M. N. jako svědky. Učinil tak na základě zjištění, že oba jmenovaní byli v době, kdy byl prováděn důkaz jejich výslechem, v profesionálním vztahu i k povinné, a tudíž nic nebránilo tomu, aby soud z jejich výpovědí vycházel a hodnotil je v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že poddlužnická žaloba je nedůvodná. Žalovaná (poddlužník) nic dlužníku žalobkyně (povinné) za užívání ochranné známky L. nedluží, a tudíž pohledávka, kterou by bylo možné přikázat žalobkyni, neexistuje. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Má za to, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné pro soudní judikaturou  dosud neřešené otázky, zda lze právo užívat ochrannou známku poskytnout i jinou než licenční smlouvou, a je-li tomu tak, zda je pro vznik takového práva nutný zápis smlouvy do rejstříku ochranných známek či nikoli. Dovodil-li odvolací soud, že licenční smlouva není jediným způsobem, jak může být právo užívat ochrannou známku založeno, pak podle dovolatelky věc nesprávně právně posoudil, což má za následek naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka tvrdí, že právo užívat ochrannou známku se poskytuje výhradně licenční smlouvou, jelikož žádný jiný způsob poskytnutí souhlasu zákon o ochranných známkách nezná. Pro tento názor spatřuje oporu jak v důvodové zprávě k cit. zákonu, tak  i  v  nutnosti zápisu smlouvy do rejstříku pro vznik práva podle ustanovení § 18 odst. 3 cit. zákona, které se podle jejího mínění vztahuje na všechny smlouvy, jimiž  bylo  poskytnuto  právo  užívat ochrannou známku. Nezapsání  smlouvy ze dne 1. října 1996 do rejstříku má podle dovolatelky ten důsledek, že na základě ní právo k užívání ochranné známky nevzniklo. Dovolatelka rovněž namítá, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Její naplnění spatřuje v tom, že soud prvního stupně vyslechl Ing. M.P.a Ing. M.N. jako svědky (a nikoli jako účastníky), ačkoli jmenovaní byli v době uzavření smlouvy ze dne 1. října 1996 (a jsou dosud) členy představenstva žalované. Vytýká mu, že se rozdílem ve způsobech výslechu svědka a účastníka a zejména mírou hodnověrnosti vyslechnutých osob nijak