32 Cdo 2488/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2488/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 7. 2013 Spisová značka:32 Cdo 2488/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2488.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Privatizace Přípustnost dovolání Ručení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 8. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 30.9.2013III.ÚS 3016/13JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto12.3.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2488/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Slovácké strojírny, akciová společnost, se sídlem v Uherském Brodě, Nivnická 1763, okres Uherské Hradiště, identifikační číslo osoby 00008702, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 0006947, o zaplacení částky 65,035.030,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 139/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. 2 Cmo 334/2010-172, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č. j. 2 Cm 139/2008-149, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 65,035.030,92 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka prostřednictvím svých námitek neformulovala žádnou právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolatelkou výslovně formulovaná otázka, „zda zákon č. 224/1994 Sb., kterým byl s účinností od 6. prosince 1994 novelizován zákon č. 92/1991 Sb., opět nově založil ručení České republiky (tj. Fondu národního majetku ČR, resp. Ministerstva financí ČR) za všechny závazky přešlé v důsledku privatizace na subjekty odlišné od České republiky vzniklé přede dnem 13. srpna 1993“, závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí nezakládá. Především se dovolatelka mýlí v názoru, že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že zákonem č. 224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, bylo modifikováno (tedy nikoliv znovu založeno) zákonné ručení F. n. m. (dále též jen „F.“) pro závazky vzniklé před 13. srpnem 1993 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 210/1993 Sb., jenž z § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vypustil text o ručení F.), a to v tom ohledu, že vznik splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči ručiteli, jejichž splatnost nenastala před účinností zákona č. 224/1994 Sb., tj. před 9. prosincem 1994, vázal na další podmínky, totiž na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku (srov. např. rozsudek ze dne 14. října 1998, sp. zn. 1 Odon 144/97, rozsudek ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 1 Odon 129/97, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 2, ročník 1999, a rozsudek ze dne 16. října 1996, sp. zn. 1 Odon 20/96). Z tohoto názoru vychází též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. října 1999, sp. zn. 32 Cdo 156/99, ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005 [uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 4929], a ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 5254/2008, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. září 1999, sp. zn. II. ÚS 401/97, veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu. S posouzením, že zákonem č. 224/1994 Sb. byly modifikovány předpoklady splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči F. jako ručiteli, které vznikly před 13. srpnem 1993, leč nestaly se k 9. prosinci 1994 splatnými, se názor prosazovaný dovolatelkou zcela zřejmě neslučuje. Nejvyšší soud vycházel z uvedeného účelu zákona č. 224/1994 Sb. při řešení jiných právních otázek jako z nepochybné, zcela evidentní skutečnosti, proto se zdůvodněním jeho posouzení blíže nezabýval a ani otázku, zda tento zákon znovu zakládá ručení F. či nikoliv, neřešil explicite. Považuje proto v souzené věci za vhodné připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008). Tento závěr se vztahuje též na otázku položenou v souzené věci dovolatelkou. Otázka zásadního právního významu není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že dovolání je opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu; její výhrady upínající se toliko k rozhodnutí soudu prvního stupně jsou bezpředmětné, včetně námitky nesprávného posouzení otázky promlčení, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. K otázce vzniku ručení F. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 21. února 2007, sp. zn. 32 Odo 199/2005, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4929. Vyložil, že rozhodující je, kdy byla mezi F. a nabyvatelem uzavřena smlouva o převodu privatizovaného majetku, protože spolu s tímto majetkem přecházejí na nabyvatele též závazky s ním související a současně – oproti názoru dovolatelky - vzniká ze zákona (tj. bez dalšího) i ručení F. za tyto závazky. Otázka, kdy nastala splatnost pohledávky věřitele vůči ručiteli, je v intencích shora citovaných judikatorních závěrů právně významná toliko z toho pohledu, zda nastala do 6. prosince 1994 či nikoliv a zda se tedy na ni vztahují zvláštní předpoklady stanovené zákonem č. 92/1991 Sb. ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb. Jinak je – podle závěrů přijatých v již citovaném rozsudku sp. zn. 32 Odo 199/2005 - pro aplikaci toho či onoho znění ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. rozhodný okamžik uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku. Dovolatelkou zpochybňované právní posouzení odvolacího soudu je s těmito judikatorními závěry v souladu. V argumentaci, na