32 Cdo 2510/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2510/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2014 Spisová značka:32 Cdo 2510/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2510.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Poučovací povinnost soudu Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 118a o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2510/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Fortuna Investments Limited, se sídlem Aston House, 19 Peel Road, Douglas, IM 1 4LS, Isle of Man, Britské ostrovy, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované ROPLASTO PROFILE s.r.o., se sídlem v Brně, Dusíkova 793/1, identifikační číslo osoby 49 44 82 93, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 1005/23b, o zaplacení částky 700.000,- EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 107/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2012, č. j. 19 Co 180/2010-376, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2012, č. j. 19 Co 180/2010-376, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou doručenou soudu dne 12. listopadu 2007 se právní předchůdkyně žalobkyně, společnost Solution for International Commerce S.A., se sídlem v Lucemburském velkovévodství (dále též jen „společnost Solution“), domáhala po žalované zaplacení částky 700.000,- EUR jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 24. června 2005. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. května 2009, č. j. 39 C 107/2008-186, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 700.000,- EUR s úrokem z prodlení od 1. dubna 2007 do zaplacení určeným podle vzorce Euribor 3M plus marže 1,95 % ročně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že společnost Wickrather Handels und Beteiligungs AG, se sídlem ve Spolkové republice Německo, jako věřitel (dále též jen „věřitel“ nebo „společnost Wickrather“) a žalovaná jako dlužník uzavřely 24. června 2005 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalované do výše 2,500.000,- EUR. Ve smlouvě se strany dohodly, že úvěr je nutné splatit zcela nebo zčásti s úrokem do 30 dnů poté, kdy jedna ze stran faxem nebo telefonicky oznámí splacení úvěru. Ve smlouvě strany sjednaly i výši úroku a dohodly se, že věřitel ani dlužník nejsou oprávněni úvěr postoupit bez písemného souhlasu obou stran. Dále se dohodly, že smlouva se bude řídit německými právními předpisy. Smlouva byla změněna dodatkem z téhož dne tak, že věřitel bude oprávněn postoupit pohledávku týkající se splacení úvěru jako kauci společnosti Solution. Věřitel pohledávku ve výši 2,500.000,- EUR ze smlouvy o úvěru postoupil smlouvou o postoupení pohledávky z 31. března 2006 společnosti Solution. Soud prvního stupně dále zjistil, že podle výpisu z účtu společnosti Wickrather Baulemente AG (tj. věřitele před změnou obchodní firmy) byla na účet společnosti Solution odeslána 12. dubna 2006 splátka úvěru ve výši 1,440.000,- EUR. Z faktury č. 070301 z 1. března 2007 zjistil, že společnost Solution účtovala částku 9.931,25 EUR jakožto úrok z úvěru za dobu od 1. ledna 2007 do 31. března 2007 a podle výpisu z účtu tato částka byla zaplacena. Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že věřitel ze smlouvy byl jediným společníkem žalované. Věřitel je v současné době v insolvenčním řízení probíhajícím ve Spolkové republice Německo. S odkazem na ustanovení § 9 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, soud prvního stupně dovodil, že účastníci si mohli ve smlouvě o úvěru zvolit rozhodné právo toho kterého členského státu. Cituje ustanovení § 488 německého občanského zákoníku a článek 1690 lucemburského občanského zákoníku soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, přičemž ustanovení § 488 německého občanského zákoníku nerozlišuje mezi pojmem úvěr a půjčka. Žalovaná učinila příslušné právní úkony směřující k zaplacení částky 360.000,- EUR a uhradila rovněž fakturu, kterou byly vyúčtovány úroky z prodlení ve výši cca 9.000,- EUR. Podle názoru soudu prvního stupně tím bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná získala od věřitele úvěr ve výši 2,500.000,- EUR a svému závazku úvěr řádně a včas zaplatit nedostála. Pohledávka ze smlouvy byla řádně v souladu s příslušným právním předpisem platným v Lucemburském velkovévodství postoupena žalobkyni. Žalovaná byla proto zavázána k úhradě dlužné částky spolu s úroky z prodlení dohodnutými ve smlouvě. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (poté, kdy usnesením ze dne 31. října 2011, č. j. 19 Co 181/2010-289, připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně společnosti Solution for International Commerce S.A. vstoupila společnost Fortuna Investments Limited) rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 700.000,- EUR s příslušenstvím zamítl (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud předeslal, že je mu z obecných znalostí anglického jazyka známo, že v listinách uváděný anglický výraz „loan“ se překládá do českého jazyka především jako půjčka a ve významu úvěr je tento výraz používán jen okrajově, když slovo úvěr se překládá především slovem „credit“. Podle jeho názoru soud prvního stupně nevyhodnotil správně důkazy, dospěl k chybným skutkovým závěrům, z nichž pak vyplynul i nesprávný právní závěr. Odvolací soud proto opakoval dokazování listinami i výslechy svědků a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala poskytnutí částky 2,500.000,- EUR žalované podle ujednání z 24. června 2005 (žalovaná popírala, že by jakékoliv peníze obdržela) a nebylo ani prokázáno postoupení nároků z tvrzené půjčky společnosti Solution v březnu 2006. Ať už šlo o půjčku nebo o úvěr, pořád platí, že na základě smlouvy musely být peníze žalované také fakticky poskytnuty a teprve poté by byla povinna je vrátit. Německé právo přitom nerozlišuje půjčku a úvěr a podle § 488 odst. 1 spolkového občanského zákoníku smlouvou o půjčce se věřitel zavazuje dát dlužníkovi peněžní částku v dohodnuté výši a dlužník se zavazuje platit z půjčky úrok a vrátit půjčku, kterou dostal k dispozici při její splatnosti. Jestliže žalovaná ve skutečnosti žádné peníze neobdržela, není povinna také cokoliv žalobkyni platit, což je obecný princip, na němž musí stát i právní systém v Německu. Odvolací soud zdůraznil, že již základní listina, z níž žalobkyně vyvozuje uplatněný nárok, tedy smlouva z 24. června 2005, neprokazuje to, co žalobkyně tvrdila. Ve smlouvě se věřitel zavázal poskytnout žalované jako dlužníkovi (věřitel byl 100% vlastníkem dlužníka) úvěr do výše 2,500.000,- EUR. Z této formulace nelze dovodit, že by k datu uzavření smlouvy byly peníze žalované poskytnuty, ale zní tak, že teprve poskytnuty budou, a v době jejího uzavření vůbec nebylo zřejmé, kolik by mělo být žalované půjčeno, neboť jinak by se ve smlouvě objevila přesná částka. Celá formulace smlouvy při jejím výkladu říká jen tolik, že někdy v budoucnu poskytne věřitel dlužníkovi peníze, jejichž výše nebude přesahovat částku 2,500.000,- EUR. Odvolací soud poukázal na nesrovnalost v označení věřitele, neboť ve smlouvě uvedená obchodní firma věřitele Wickrather Handels und Beteiligungs AG byla v obchodním rejstříku zapsána až k datu 20. listopadu 2006, a za nepochopitelné považoval uzavření dodatku ke smlouvě téhož dne, v němž bylo oproti smlouvě dohodnuto, že věřitel bude oprávněn postoupit pohledávku týkající se splacení úvěru jako kauci společnosti Solution, přičemž není ani zřejmé, o jakou kauci mělo jít. Šlo-li o kauci za úvěr, který měla společnost Solution poskytnout společnosti Wickrather 4. října 2005 ve výši 12,108.950,- EUR, pak nesouhlasí data jednotlivých úkonů. Z výpovědi jednatele žalované zjistil, že smlouva byla žalované direktivně předložena k podpisu a že žádné peníze žalované poskytnuty nebyly. Podle výpovědí svědkyň Ing. L. a M. S. (účetních žalované) společnost žádné peníze neobdržela a celá operace proběhla pouze účetně na základě mailu účetního věřitele z 2. srpna 2008, v němž jim sděloval, že zaúčtování má být provedeno zpětně k 30. červnu 2005