32 Cdo 3464/2008 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3464/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2010 Spisová značka:32 Cdo 3464/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3464.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva komisionářská Dotčené předpisy:§ 577 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 3. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 04.22.2010III.ÚS 1180/10JUDr. Vladimír Kůrkazamítnuto05.27.2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3464/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně S.s. r. o., zastoupené Mgr. M.B. advokátkou proti žalované Č. r. – M. f., zastoupené JUDr. L. H., advokátem o zaplacení 185,713.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 7/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 1 Cmo 69/2007-98, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300.888,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. L. H.. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cm 7/2004-60, rozhodl v předmětné věci, že žaloba o zaplacení částky 185.713.993,- Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.), žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1), tj. České republice – Ministerstvu financí, náhradu nákladů řízení v částce 247.532,- Kč (výrok II.) a tehdejší žalované 2), tj. České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, náhradu nákladů řízení v částce 208.010,- Kč (výrok III.). Předmětem řízení byl nárok vůči státu na náhradu škody ve formě ušlého zisku, vzniklé společnosti A.S. s. r.o. v souvislosti s privatizací majetku státního podniku K. D. nabytého smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. ledna 1995, uzavřenou uvedenou společností a Ing. L. V. jako vítězi veřejné soutěže s F. n. m.(dále jen „FNM“) jako prodávajícím. Tyto subjekty dne 1. října 1996 uzavřely dohodu o narovnání, řešící mezi nimi sporné vztahy v souvislosti s uvedenou smlouvou. K námitce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně ze strany obou ministerstev jednajících za stát se soud prvního stupně zabýval posouzením komisionářské smlouvy ze dne 18. listopadu 2003, uzavřené mezi žalobkyní jako komisionářkou a společností A. S. s.r.o. jako komitentem, o níž žalobkyně svou aktivní věcnou legitimace opírala, a dospěl k závěru, že nejde o komisionářskou smlouvu podle ustanovení § 577 a následujících ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť záležitost, kterou se žalobkyně zavázala zařídit, nemá obchodní povahu. Soud dále dovodil, že i pokud by tato smlouva byla svým obsahem smlouvou příkazní, popř. jinou, nepojmenovanou smlouvou, šlo by o neplatný právní úkon pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), protože žalobkyní převzaté závazky jsou vymezeny pouze obecně, povšechným a vágním způsobem; formulace „realizace práv a právem chráněných zájmů včetně práva na náhradu škody, včetně domáhání se práv soudní cestou“, není určitá. Žalobkyně by se mohla stát – podle názoru soudu – nositelkou práv společnosti A. S. s. r. o. ze smlouvy o prodeji podniku pouze na základě platného postoupení pohledávek (§ 524 obč. zák.), popř. na základě smluv uzavřených se jmenovanou společností ve smyslu § 531 až § 534 obč. zák. Žaloba byla proto pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítnuta. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba vůči tehdejší druhé žalované, a dále ve výroku III., zrušil s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc v tomto rozsahu postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (první výrok), potvrdil jej ve výroku I. v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k tehdejší první žalované, a ve výroku II. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (třetí výrok). Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že komisionářská smlouva nemohla vést k věcné aktivní legitimaci žalobkyně, neboť zakládá jen tzv. nepřímé zastoupení, přičemž její účel plyne z ustanovení § 577 obch. zák., podle něhož „obchodní záležitost“, kterou se zavazuje komisionář zařídit vlastním jménem a na účet komitenta, bude zpravidla právní úkon, spočívající v uzavření smlouvy ve formě buď komise nákupní nebo komise prodejní. Za zařízení obchodní záležitosti však nemůže být považováno vedení občanského soudního řízení vlastním jménem, jež má autonomní právní úpravu a v něm užívaný pojem „obchodní věc“ nelze s pojmem „obchodní záležitost“ ztotožnit. Pro úplnost odvolací soud dodal, že z dohody o narovnání ze dne 1. října 1996 vyplývá, že po jejím uzavření již není možno dovozovat existenci protiprávního úkonu žalované a že důvodná je též námitka promlčení vztahující se k rozhodnému období do data uzavření uvedené dohody. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to druhému výroku, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadajíc především nesprávnost závěru o nedostatku její věcné legitimace. Podle jejího názoru je předmět smlouvy dostatečně určitě vymezen a zahrnuje mj. možnost vést spor o náhradu škody způsobené žalovanými. Komisionářská smlouva sice zakládá vztah nepřímého zastoupení, avšak právě ten je způsobilý založit aktivní věcnou legitimaci komisionáře k vedení soudního řízení. Ustanovení § 586 obch. zák. ostatně takovou legitimaci výslovně připouští. K pojmu „obchodní záležitost“ uvádí, že ve smyslu § 577 obch. zák. může jít i o jinou činnost, než o uzavírání smluv, a to nevylučuje ani uplatnění práv komitenta u soudu. Právě závazek jednat vlastním jménem odlišuje komisionářskou smlouvu od smlouvy mandátní dle § 566 a následujících ustanovení obch. zák. Opačný právní názor odvolacího soudu je v předmětné otázce nesprávný a je v rozporu i s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je dále toho názoru, že dohoda o narovnání z 1. října 1996 mezi nabyvateli a FNM se nemůže týkat nároku, uplatněného v předmětném řízení. Právo na náhradu škody v té době ještě nevzniklo a v době uzavření uvedené dohody tedy neexistovalo. V řízení uplatněné nároky nemohly být ani promlčeny. Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda lze aktivní věcnou legitimaci účastníka vyvodit z komisionářské smlouvy, uzavřené se subjektem, který by byl jinak v řízení aktivně věcně legitimován i samostatně, a dále zda lze pod pojem obchodní záležitost, která je předmětem komisionářské smlouvy, podřadit i právo uplatnit náhradu škody v soudním řízení. V doplnění dovolání dovolatelka brojí rovněž proti výroku o nákladech řízení. Vyjádření žalované polemizuje s dovolatelkou o výkladu pojmu „obchodní záležitost“ ve smyslu § 577 obch. zák. v návaznosti na § 584 až § 586 obch. zák., nesouhlasí ani s dalšími jejími námitkami a navrhuje odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, není však důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dalším předpokladem přípustnosti dovolání podle cit. ustanovení přitom je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Dovolací soud v posuzovaném případě dovodil, že obecnou otázkou zásadního právního významu je, zda z uzavřené komisionářské smlouvy vyplývá aktivní věcná legitimace komisionáře k uplatnění práva (nároku) komitenta na náhradu škody a jeho vymáhání v občanském soudním řízení s ohledem na to, že jde o komisionářskou smlouvu a nikoliv jiný smluvní typ (zejména příkazní smlouvu podle § 724 a následujících ustanovení občanského zákoníku, popř. smlouvu o obstarání věci dle § 733 a následujících ustanovení téhož zákona). V posuzovaném případě se účastníci komisionářské smlouvy uzavřené dne 18. listopadu 2003 dohodli na předmětu smlouvy „realizace práv a právem chráněných zájmů včetně práva na náh