32 Cdo 3680/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3680/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2013 Spisová značka:32 Cdo 3680/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3680.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Daň z příjmů Náhrada škody Vady řízení Dotčené předpisy:§ 213 odst. 2 o. s. ř. § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 11. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3680/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Železárny – Annahütte, spol. s r. o., se sídlem v Prostějově, Dolní 100, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 00546542, zastoupené JUDr. Alenou Čechtickou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. J. S., CSc., zastoupenému JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, PSČ 613 00, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 189.688,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 124/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2011, č. j. 8 Cmo 288/2010-324, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2011, č. j. 8 Cmo 288/2010-324, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se v souzené věci po žalovaném domáhala zaplacení částky 189.688,10 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že v důsledku pochybení žalovaného jako jejího daňového poradce musela zaplatit daňové penále vyměřené jí finančním úřadem za opožděně splněnou povinnost k zaplacení daně z příjmů právnických osob - jejího doplatku vyčísleného dodatečným daňovým přiznáním za rok 1995. Pochybení žalovaného spatřovala v tom, že chybně vypracoval dvě dodatečná daňová přiznání za rok 1994, neboť je podal na daňovou povinnost totožnou s tou, která vyplynula z řádného daňového přiznání, a navíc v daňovém přiznání za rok 1994 vykázal daňovou ztrátu z roku 1993 v částce o 1,025.614,- Kč vyšší a tuto daňovou ztrátu uplatnil následně v daňovém přiznání za rok 1995, ačkoliv nebyla finančním úřadem akceptována. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. března 2010, č. j. 36 Cm 124/2003-280, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 189.688,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 18. listopadu 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně úroku z prodlení ve výši 5 % z dlužné částky od 18. listopadu 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III – V). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 189.688,10 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 18. listopadu 1999 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II - VI). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný vykonával do června 1997 pro žalobkyni činnost daňového poradce; plná moc mu byla vypovězena 9. června 1997. Platebním výměrem ze dne 14. října 1999 bylo žalobkyni vyměřeno mimo jiné penále ve výši 189.688,10 Kč za doměřenou daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1995 a žalobkyně toto penále zaplatila. Další skutková zjištění soud prvního stupně učinil z posudku znalkyně z oboru ekonomika se specializací na daně a účetní evidenci, podle něhož došlo ze strany žalovaného k řadě chybných úkonů ve vztahu k účetním obdobím 1993 – 1995 a některé z nich byly příčinou penalizace. Ztráta, která byla uplatněna v roce 2005, de facto byla k dispozici, pokud by byly použity všechny další doúčtované věci, jako náhrady mezd apod., a bylo by včas podáno dodatečné daňové přiznání. Zásadní chybou bylo podání dodatečných daňových přiznání I a II za rok 1994; žalovaný opomenul, že aby nedošlo k zastavení daňového řízení ve smyslu ustanovení § 41 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, musela z dodatečných daňových přiznání vyplynout jiná daňová povinnost. I toto pochybení mohlo být napraveno bez penalizace, podal-li by žalovaný dodatečně daňové přiznání III, ve kterém by svou chybu napravil. Žalobkyně byla seznámena se stavem účetnictví a způsobem provedení náprav, o čemž svědčí korespondence a předložená dokumentace. V případě, že by akceptovala návrh žalovaného v dopise z 29. listopadu 1996 k podání dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období roku 1994 s návrhem na jeho podání do konce roku 1996 nebo kdyby žalobkyně sama později podala dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období roku 1994, byla by pro rok 1995 k dispozici daňová ztráta ve výši 1,026.414,- Kč. Nepodáním takového dodatečného daňového přiznání a nečinností žalovaného, žalobkyně a jejího nového daňového poradce až do roku 1999 byla promarněna lhůta pro jeho podání podle ustanovení § 41 a § 47 zákona č. 337/1992 Sb. a následkem toho bylo již jediným řešením dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období 1995, čímž byla pouze snížena sazba daňového penále z dodatečné daňové povinnosti z 0,2 % na 0,05 % denně. Postup žalovaného, který dopisem z 29. listopadu 1996 upozornil žalobkyni na možnost podání dodatečného daňového přiznání III za zdaňovací období roku 1994 a žádal její rozhodnutí, zda takové daňové přiznání podat, označila znalkyně za opatrný a v době, kdy jako daňový poradce měl plnou moc, neodpovídající; sama by v takovém případě dodatečné daňové přiznání zpracovala a buď ho sama podala i bez souhlasu žalobkyně, neboť daňový poradce souhlas nepotřebuje, nebo by je zaslala žalobkyni, aby si je podala sama, pokud by již neměla plnou moc. Podle závěrů znaleckého posudku mohla být škoda v podobě daňového penále odvrácena žalovaným, žalobkyní i jeho novým daňovým poradcem, a to podáním dodatečného daňového přiznání až do 30. června 1998. Odvolací soud se ztotožnil též s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný jako daňový poradce porušil svou právní povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství, ve znění účinném do 31. srpna 2004 (dále též jen „zákon č. 523/1992 Sb.“), tj. nechránil řádně práva a oprávněné zájmy žalobkyně a důsledně nevyužil všechny zákonné prostředky a neuplatnil vše, aby jí nebylo vyměřeno daňové penále. Za konkrétní příčinu vzniku škody odvolací soud označil postup žalovaného, jenž v rozporu s ustanovením § 41 zákona č. 337/1992 Sb. podal dne 30. srpna a 26. listopadu 1996 dodatečná daňová přiznání, ze kterých však vyplývala stejná daňová povinnost jako v řádném daňovém přiznání, pročež finanční úřad k těmto dodatečným daňovým přiznáním nepřihlédl. Zároveň žalovaný nepodal ani dodatečné daňové přiznání III za zdaňovací období roku 1994, kterým mohla být ještě škoda odvrácena, a pouze zaslal žalobkyni informaci o možnosti toto daňové přiznání podat a očekával zároveň její rozhodnutí, ač bylo jeho povinností toto dodatečné daňové přiznání podat i bez součinnosti žalobkyně, případně je vyhotovit a žalobkyni poskytnout. Oproti soudu prvního stupně, podle jehož skutkových závěrů nebylo prokázáno, že žalovaný uvědomil žalobkyni o hrozící škodě v podobě penále, a nebylo prokázáno, že si byla žalobkyně v době do konce roku 1998 vědoma hrozící škody, však odvolací soud z písemně podaného znaleckého posudku a z protokolu o výslechu znalkyně provedeném soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nejpozději k 30. červnu 1997, tedy v době, kdy již ukončila spolupráci s žalovaným, musela vědět o nutnosti podání dodatečného daňového přiznání. Na základě toho uzavřel, že žalobkyně, ač mohla v období od 30. června 1997 do 30. června 1998 podat dodatečné daňové přiznání, kterým by bylo zcela zabráněno vzniku škody v podobě daňového penále, je v rozporu s ustanovením § 384 odst. 1 obch. zák. nepodala a neučinila tedy všechna opatření nutná k odvrácení škody, žalovaný proto podle poslední věty citovaného ustanovení není povinen hradit škodu, která touto nečinností žalobkyně vznikla. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“) a co důvodnosti o dovolací důvody upravené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka argumentuje, že škoda jí nevznikla v důsledku daňové kontroly v roce 199