32 Cdo 3867/2009 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3867/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2011 Spisová značka:32 Cdo 3867/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3867.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ručení Dotčené předpisy:§ 303 obch. zák. § 37 odst. 1 obč. zák. § 36a odst. 1 písm. d) předpisu č. 367/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 10. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3867/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GALILEO REAL, k. s., se sídlem v Praze 7, Janovského 438/2, PSČ 170 06, identifikační číslo osoby 26 17 52 91, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, V Luhu 18, proti žalované obci Janov nad Nisou, se sídlem v Janově nad Nisou 520, PSČ 468 11, identifikační číslo osoby 00 26 23 58, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Tyršův dům - Újezd 450/40, o zaplacení částky 2,999.868,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 76/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 6 Cmo 117/2009-324, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č. j. 6 Cmo 117/2009-324, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2009, č. j. 26 Cm 76/2005-298, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. ledna 2009, č. j. 26 Cm 76/2005-298, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2,999.868,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně Poštovní a Investiční banka, a. s. (dále též jen „banka“) uzavřela s původně první žalovanou, společností TOP - GUM International spol. s r.o. (dále též jen „dlužník“ nebo „společnost“), dne 22. června 1994 smlouvu o úvěru č. 205894006 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 3,500.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna ručitelským prohlášením žalované ze dne 7. června 1994 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Dlužník povinnosti ze smlouvy neplnil a banka od smlouvy odstoupila přípisem ze dne 13. února 1996 s požadavkem na vrácení poskytnutých prostředků spolu s úroky a úroky z prodlení. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 1996, č. j. K 62/96-50, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, který byl 18. června 2004 zrušen po splnění rozvrhového usnesení. V konkursu věřitelka obdržela na přihlášenou pohledávku ze smlouvy o úvěru částku 62.631,40 Kč. Zabývaje se otázkou platnosti ručitelského prohlášení, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prohlášení je rozporné, odkazuje-li na závazky dlužníka, které dlužník v době podpisu ručitelského prohlášení neměl, což způsobuje nesrozumitelnost, neurčitost a nevěrohodnost ručitelského prohlášení, když z něj nelze dovodit, že se vztahuje ke spornému závazku. K nesrozumitelnosti ručitelského prohlášení přispívá i to, že jeho přílohou měla být v okamžiku podpisu i smlouva o úvěru, na jejímž obsahu se však smluvní strany dohodly až se „značným časovým odstupem“, dne 22. června 1994. Zdůraznil, že je-li přebírán budoucí závazek, mělo by to být v zájmu určitosti a srozumitelnosti z ručitelského prohlášení zřejmé. Odvolací soud uzavřel, že z těchto důvodů nelze považovat právní úkon vyjádřený v prohlášení ručitele za platný závazek ručitele podle ustanovení § 303 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Vedle toho nebyly při převzetí ručení žalovanou splněny požadavky kladené na rozhodování obce ve smyslu ustanovení § 36a odst. 1 písm. d) zákona č. 410/1992 Sb. (jde o úplné znění zákona o obcích č. 367/1990 Sb.). Soud prvního stupně z provedených důkazů (listin a svědeckých výpovědí bývalých členů obecního zastupitelstva žalované) správně zjistil, že obecní zastupitelstvo svými úkony sice vyjádřilo požadavek rozhodovat o možném převzetí záruky, avšak neprojevilo souhlas s převzetím ručení za konkrétně určený závazek společnosti. Před samotným převzetím ručení měly být nepochybně v souladu s vůlí obecního zastupitelstva splněny další náležitosti - především mělo úspěšně „dopadnout“ jednání tehdejšího starosty žalované J. K. s bankou, na kterém mělo být zjištěno, zda skutečnosti uváděné dlužníkem při zasedání obecního zastupitelstva jsou totožné a pravdivé ve srovnání s údaji banky. Oproti mínění žalobkyně považoval odvolací soud svědecké výpovědi členů zastupitelstva žalované za pravdivé. Svědci byli vyslechnuti v souladu s občanským soudním řádem pod sankcí křivé výpovědi, přičemž z jednotlivých důkazů nevyplývá, že by jejich výpovědi byly nepravdivé. Odvolací soud nepřisvědčil námitce, že žalovaná si byla svého závazku vědoma s ohledem na její dopis z 31. ledna 1996, neboť tato listina není uznáním závazku a samotné sdělení věřiteli, že žalovaná nemá prostředky na plnění dalších závazků, nemůže vést k závěru o existenci tohoto závazku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je prohlášení ručitele neplatným právním úkonem pro neurčitost, když při podpisu ručitelského prohlášení smlouva o úvěru ještě nebyla podepsána, a přesto se v ručitelském prohlášení uvádí, že dlužník má vůči bance dluh ve výši 3,500.000,- Kč. Namítá, že z razítek na smlouvě, na ručitelském prohlášení i na výpisu z usnesení jednání obecního zastupitelstva žalované jasně vyplývá, že písemnosti vztahující se k poskytnutí úvěru putovaly mezi pobočkami banky, a to dle vnitřních postupů banky od 2. června 1994, a po jejich kompletizaci byla smlouva o úvěru podepsána. Vyplývá-li z ručitelského prohlášení, že jde o zajištění úvěru poskytnutého Investiční a Poštovní bankou, a. s. společnosti TOP - GUM International spol. s r.o. ve výši 3,500.000,- Kč, a společnosti nebyl bankou poskytnut žádný jiný úvěr, nelze ho s žádným jiným závazkem zaměnit. S odkazem na nález Ústavního soudu „625/03“ (jde o nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03) považuje dovolatelka přístup dovolacího soudu k výkladu právního úkonu za ryze formalistický, dovozuje-li neplatnost prohlášení z toho, že v tiskopise bylo ponecháno slovo „má“ namísto „bude mít“. Za nesprávný považuje též závěr, že zastupitelstvo žalované nedalo souhlas s převzetím ručení. K ručitelskému prohlášení ze dne 7. června 1994 je připojen výpis z usnesení ze zasedání obecního zastupitelstva z 18. května 1994, číslo 25/1994, v němž se uvádí, že „na základě projednání obecní zastupitelstvo rozhodlo, že poskytne záruku firmě TOP-GUM International, s. r.o. na poskytnutí úvěru ve výši 3,5 mil Kč a úroků, o který tato společnost žádá u IPB“. Výpis podepsal tehdejší starosta obce J. K. Úvahy odvolacího soudu o nutném novém projednávání věci zastupitelstvem žalované považuje za spekulativní, nemající oporu v provedených důkazech. Výpovědi bývalých členů obecního zastupitelstva k průběhu jednání „rady“ dne 18. května 1994 jsou velmi nevěrohodné a vnitřně rozporné a odvolací soud při hodnocení jejich výpovědí porušil ustanovení § 132 o. s. ř. Příčinou tendenčních výpovědí svědků je podle názoru dovolatelky jejich osobní angažovanost a hrozba případného postihu v návaznosti na jejich osobní odpovědnost za rozhodnutí učiněné v rozporu s péčí řádného hospodáře. Proto navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena „soudům“ k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b)