32 Cdo 3896/2019 – Nejvyšší soud

32 Cdo 3896/2019-312 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ALADIN plus, a. s., se sídlem v Praze 10, Košická 63/30, identifikační číslo osoby 28275357, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, proti žalovanému Templářské sklepy Čejkovice, vinařskému družstvu, se sídlem v Čejkovicích, Na Bařině 945, identifikační číslo osoby 45475148, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o zaplacení částky 704 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 ECm 20/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 36 ECm 20/2013-200, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 83/2019-243, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2018, č. j. 36 ECm 20/2013-200, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 83/2019-243, se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 842 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 36 ECm 20/2013-200, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 704 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 22. 3. 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2019, č. j. 5 Cmo 83/2019-243, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 704 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 19. 6. 2013 do zaplacení (první výrok), ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 704 700 Kč od 22. 3. 2012 do 18. 6. 2013 a co do úroků z prodlení ve výši 0,7 % ročně z částky 704 700 Kč od 19. 6. 2013 do zaplacení zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně účastníků (třetí výrok) a státu (čtvrtý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (pátý výrok). Výslovně proti rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu podal žalovaný dovolání, maje za to, že jejich rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se oba soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudům nižších stupňů vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu. Dříve než dovolací soud zkoumá, zda je dovolání objektivně přípustné, musí ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. posuzovat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích. K podání dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu co do úroků z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 704 700 Kč od 22. 3. 2012 do 18. 6. 2013 a co do úroků z prodlení ve výši 0,7 % ročně z téže částky za dobu od 19. 6. 2013 do zaplacení zamítl, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolateli způsobena žádná újma na jeho právech, neboť druhým výrokem odvolací soud jeho procesnímu návrhu (zamítnutí žaloby) částečně vyhověl. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti druhému výroku podle ustanovení § 243c odst. 3 ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud dále zkoumal přípustnosti dovolání, které dovolatel směřoval proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního a třetího až pátého výroku. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004, a ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2017 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), při řešení otázky zastoupení podnikatele při právním jednání. Názoru dovolatele však nelze přisvědčit. V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, posuzoval Nejvyšší soud situaci, kdy mezi stranami byla zavedena obvyklá praxe, v níž si převzetí zboží (mimo vlastní provozovnu) a jeho následnou dopravu zajištoval sám žalovaný (objednatel), a uzavřel, že v takovém případě se nelze (automaticky) domnívat, že podpis neznámé osoby na dodacím listu je podpisem osoby žalovaným podle ustanovení § 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), pověřené k převzetí zboží. V rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004, pak Nejvyšší soud vycházel ze zjištění, že nebylo prokázáno, která osoba předmětnou listinu za žalovaného podepsala, a současně nebylo zjištěno, zda k podpisu došlo v provozovně žalovaného. Za této situace tak nelze bez dalšího aplikovat ustanovení § 16 obch. zák. V projednávané věci však odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž osobou jednající za žalovaného byl s vysokou pravděpodobností zaměstnanec žalovaného pan B., pro samotné rozhodnutí však je podstatné již samotné zjištění, že k předání vína došlo v uzamčeném a uzavřeném areálu žalovaného, kam byl dopravce konkrétní osobou vpuštěn na základě zazvonění po pracovní době a následně došlo za přítomnosti konkrétní osoby (v areálu provozovny žalovaného) k přečerpání vína z cisterny do sklepních nádrží žalovaného a k potvrzení dodacího listu. Bylo tak postaveno na jisto, že konkrétní osoba jednala v provozovně žalovaného. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že tato konkrétní osoba je osobou jednající v provozovně žalovaného ve smyslu ustanovení § 16 obch. zák. Dovolatelem citovaná rozhodnutí tak vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu a závěry tam uvedené na projednávanou věc nedopadají, odvolací soud se proto od těchto rozhodnutí neo