32 Cdo 398/2009 — Nejvyšší soud

32 Cdo 398/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 5. 2010 Spisová značka:32 Cdo 398/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.398.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Narovnání Privatizace Dotčené předpisy:§ 585 předpisu č. 40/1964Sb. § 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 5. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 398/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 3a, o zaplacení částky 1,051.330,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Cm 286/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 6 Cmo 402/2008-189, takto: I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 6 Cmo 402/2008-189, se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 6 Cmo 402/2008-189, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2007, č. j. 29 Cm 286/99-154, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou doručenou soudu dne 31. prosince 1998 požadovala právní předchůdkyně žalobkyně, jíž byla Konsolidační banka Praha, s.p.ú., po žalovaném zaplacení částky 708.900,33 Kč s 5% úrokem z prodlení od 5. prosince 1998 do zaplacení představující závazky z úvěru na trvale se obracející zásoby, poskytnutého Komerční bankou s.p.ú. Státnímu statku Mšeno, státní statek (dále jen „Státní statek Mšeno“). Majetek uvedeného státního statku se stal předmětem privatizace a spolu s ním přešla na nabyvatele i práva a závazky s ním souvisící. Kupní smlouvu, jíž byl privatizovaný majetek převeden, však její účastníci posléze shodně prohlásili za neplatnou. Nabyvatelem privatizovaného majetku se tak stal žalovaný. Městský soud v Praze poté, co připustil změnu žaloby tak, že předmětem řízení se stala částka uvedená v záhlaví, a rozhodl o právním nástupnictví na straně žalobce, kdy na místo zaniklé Konsolidační banky Praha, s.p.ú. vstoupila do řízení Česká konsolidační agentura, rozsudkem ze dne 10. října 2005, č. j. 29 Cm 286/99-67, žalobu zamítl. Akceptoval tak stanovisko žalovaného, že v řízení není pasivně legitimován, protože zatímco Fond národního majetku České republiky (dále rovněž jen „FNM“) v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v právních vztazích souvisejících s privatizací, jedná svým jménem, žalovaný, který v době, kdy uvedený zákon vstoupil v účinnost, nebyl dosud zřízen, má postavení pouhého správce státního majetku. To ostatně vyplývá i z podoby zápisu v katastru nemovitostí, kde jako jejich vlastník není zapsán žalovaný, ale Česká republika. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 6 Cmo 222/2006-98, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že pokud majetek Státního statku Mšeno určený k privatizaci přešel na FNM a poté na žalovaného, v důsledku nedokončení privatizace zůstal ve stejném rozsahu, v jakém přešel na FNM, v majetkové sféře žalovaného, a to včetně případného závazku, jenž je předmětem řízení, který by tak byl žalovaný povinen splnit. Žalovaný by tedy byl pasivně legitimován, byl-li by žalovaný nárok shledán důvodným; to však dosud prokázáno v řízení nebylo zejména proto, že žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti. Městský soud v Praze vázán právním názorem odvolacího soudu poté, co v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“) rozhodl o vstupu žalobkyně do řízení na místo zaniklé České konsolidační agentury a doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu, rozsudkem ze dne 30. července 2007, č. j. 29 Cm 286/99-154, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,051.330,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu v něm konkrétně uvedenou (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Dospěl přitom zejména k závěru, že nepřešel-li majetek státu na jiné osoby v procesu privatizace, je stále ve vlastnictví státu, přičemž dispoziční právo k němu má žalovaný, který tak má povinnost uhradit i závazky s ním související. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví napadený rozsudek potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok). Přihlásil se k právnímu názoru, vyjádřenému již ve svém předchozím rozhodnutí, že žalovaný je v řízení pasivně legitimován. Za správné označil i závěry soudu prvního stupně týkající se důvodnosti žalovaných nároků. Uplatněnou právní obranou, že k převodu státního majetku z FNM na žalovaného, vázaného na účinnost absolutně neplatné kupní smlouvy, nedošlo, a proto žalovaný nemůže být zavázán k úhradě závazků s tímto majetkem souvisejících, se nezabýval. Žalovaný napadl rozsudek „v celém rozsahu“ dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v jeho závěru o pasivní legitimaci žalovaného. Shodně s odvoláním argumentuje tím, že podle skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování na základě usnesení vlády České republiky ze dne 3. srpna 1994, č. 420, byla rozhodnutím ministra zemědělství České republiky dne 26. dubna 1995, č. 3273/1995, převedena část majetku Státního statku Mšeno (areálu Nosálov), na FNM, a to „ke dni účinnosti kupní smlouvy“, která však není v rozhodnutí blíže identifikována. Kupní smlouvou ze dne 2. května 1995 (datum posledního podpisu na smlouvě), č. 749/95 (dále rovněž jen „kupní smlouva“) byl tento majetek žalovaným převeden na společnost BIOTERA-ČECHY, s.r.o. Teprve dne 22. května 1995 byla uzavřena dohoda mezi FNM a žalovaným, podle níž byl privatizovaný majetek převeden na žalovaného k realizaci podle schváleného privatizačního projektu č. 40214 (dále též jen „dohoda“), a to opět „ke dni účinnosti kupní smlouvy“, která však rovněž nebyla blíže specifikována. Vždy přitom měla být spolu s majetkem převáděna i práva a závazky s ním souvisící (§ 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.). Dovolatel z toho dovozuje neplatnost uvedených úkonů pro neurčitost. Pokud by však tato skutečnost důvod jejich neplatnosti nezakládala, nelze přehlédnout, že dohoda mezi FNM a žalovaným byla uzavřena teprve po uzavření kupní smlouvy, kterou nadto její účastníci označili za neplatnou, takže nemohla nabýt účinnosti. Žalovaný tak nikdy nenabyl majetek, k němuž se váží závazky, jež jsou předmětem řízení, a nemůže proto být povinen tyto závazky hradit. Žalovaný proto navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen. Žalobce se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s právními závěry napadeného rozhodnutí a navrhl, „aby je dovolací soud potvrdil“. Dovolání žalovaného není přípustné v části, v níž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí. V části, v níž směřuje proti jeho prvnímu výroku, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože tímto výrokem odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil, a v této části je rovněž důvodné. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž je zřejmé, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolací soud proto dovolání žalovaného v této části jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 o. s. ř.