32 Cdo 399/2020 – Nejvyšší soud

32 Cdo 3611/2019 32 Cdo 399/2020-241 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠTÁDLÍK STAVBY s.r.o., se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 05821037, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 213 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 267/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, č. j. 20 Co 426/2017-189, takto: I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3611/2019 a 32 Cdo 399/2020 se spojují ke společnému řízení. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Původní žalobkyně J. K., narozená XY, bytem XY, se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující pojistné plnění, na něž jí měl vzniknout nárok na základě smlouvy o pojištění obytných budov a souvisejících staveb, uzavřené se žalovanou jako pojistitelkou. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 30 C 267/2013-147, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a nákladech řízení státu (výrok III.). Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. V průběhu odvolacího řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 8. 2017, č. j. 30 C 267/2013-176, vyhověl návrhu žalobkyně J. K., aby na její místo vstoupila do řízení nynější žalobkyně. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho zamítavého výroku ve věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi tak, že změnil jejich výši (výrok II.), a ve výroku o nákladech řízení státu tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že původní žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 11. 7. 2002 Smlouvu o pojištění obytných budov a souvisejících staveb č. 61290080-15, jejímž předmětem bylo pojištění rodinného domu, garáže, kolny a opěrné zdi na adrese XY. Nedílnou součástí této smlouvy jsou Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění majetku VPPM 2000 (dále též jen „VPPM 2000“) a Doplňkové pojistné podmínky pro pojištění obytných budov a souvisejících staveb DPPSO1 (dále též jen „DPPSO1“). Podle čl. 12 bodu 9 DPPSO1 „sesouváním půdy, zřícením skal nebo zemin se rozumí sesuv půdy, zřícení skal nebo zemin vzniklé působením gravitace a vyvolané porušením dlouhodobé rovnováhy, ke které svahy zemského povrchu dospěly vývojem a pokud k nim došlo v důsledku přímého působení přírodních sil a klimatických vlivů a nikoliv v důsledku lidské činnosti (např. průmyslovým nebo stavebním provozem). Sesouváním půdy není klesání zemského povrchu v důsledku působení přírodních sil nebo lidské činnosti. Pojištění se však nevztahuje na poškození nebo zničení pojištěné věci, jestliže škoda nastala přímo nebo nepřímo v důsledku objemových změn základové půdy“. Podle odvolacího soudu vyplynulo jak ze znaleckého posudku Ing. Vodičky, tak ze znaleckého posudku Znaleckého ústavu stavebního, s. r. o., že škodu, která na poškozených objektech ve vlastnictví původní žalobkyně vznikla dne 3. 1. 2013 a již původní žalobkyně u žalované uplatnila, zapříčinil zásah do půdy vybudováním nevhodně provedené opěrné zdi a následné zborcení její konstrukce, jehož následkem a nikoli příčinou byl sesuv půdy ze svahu. Odvolací soud uzavřel, že žalované nevnikla povinnost k pojistnému plnění, neboť žalobkyni se nepodařilo prokázat, že ke škodné události došlo v příčinné souvislosti se sesuvem půdy. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež směřovala proti všem jeho výrokům, vyjma měnícího výroku o nákladech řízení státu. Dovolatelka, majíc za to, že dovolání je přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje právní posouzení věci – odvolací soud toliko formálně přejal argumentaci soudu prvního stupně, který věc posoudil podle § 788 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013, ačkoli citované ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a v občanském zákoníku již nebylo obsaženo. Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2120/2015, a ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1325/2013, a na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12-1, odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud neuvedl jednoznačně skutkový závěr o prokázání existence skutečností, které opravňují žalovanou odmítnout plnění z pojistné smlouvy. Odvolací soud ani nedoplnil dokazování (neprovedl dovolatelkou navrhovaný důkaz výslechem likvidátora N.) a své rozhodnutí řádně a srozumitelně neodůvodnil. Dovolatelka shledává „napadené rozhodnutí zásadně právně významné v otázce výkladu ujednání pojistné smlouvy o rozsahu pojištění v návaznosti na obsah pojistných podmínek, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, resp. taková otázka řešena dosud nebyla“. Ustanovení všeobecných a doplňkových pojistných podmínek obsahující výklad pojmů jsou totiž podle dovolatelky nesrozumitelná a neurčitá a odvolací soud pochybil, pokud se „nijak nevypořádal s neurčitým pojmem sesuv půdy v důsledku lidské činnosti“. Žalovaná (u níž dne 21. 12. 2019 došlo ke změně obchodní firmy z Česká pojišťovna a.s. na Generali Česká pojišťovna a.s.) ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí. Usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2186/2019, Nejvyšší soud dovolací řízení o dovolání žalobkyně zastavil pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání. Dovolatelka dne 3. 10. 2019 podala proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost a toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 3213/19. Ještě před podáním ústavní stížnosti však bylo dovolání žalobkyně soudem prvního stupně (na základě předkládací zprávy ze dne 2. 10. 2019) znovu předloženo Nejvyššímu soudu a řízení o něm je vedeno pod sp. zn. 32 Cdo 3611/2019. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud spojil věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3611/2019 a 32 Cdo 399/2020 ke společnému řízení, neboť odpovídají kritériím stanoveným pro takový postup v § 112 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání znovu projednal a rozhodl o něm se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3]. Námitka dovolatelky, že v napadeném rozhodnutí absentuje právní posouzení věci, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Právní posouzení v rozsudku odvolacího soudu neabsentuje. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně (viz bod 8 rozsudku odvolacího soudu), jenž věc „posoudil s odkazem na § 3028 odst. 3