32 Cdo 421/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 421/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 8. 2013 Spisová značka:32 Cdo 421/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.421.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obchodní tajemství Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 657 obch. zák. § 544 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 9. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 421/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně MBG Czech, a.s., se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Zátiší 1104, PSČ 756 61, identifikační číslo osoby 25 85 62 19, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému Ing. A. V., zastoupenému Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o zaplacení částky 200.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 81/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. 16 Cm 81/2006-95, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2011, č. j. 5 Cmo 186/2011-127, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2010, č. j. 16 Cm 81/2006-95, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2011, č. j. 5 Cmo 186/2011-127, v části potvrzujícího výroku ve věci samé, se zamítá. III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.374,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Žalobou doručenou soudu dne 10. května 2006 se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč za porušení povinnosti utajení informací dohodnuté ve smlouvě o obchodním zastoupení uzavřené mezi účastníky. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. srpna 2010, č. j. 16 Cm 81/2006-95, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci uzavřeli 3. června 2000 smlouvu o obchodním zastoupení č. 0236 (dále jen „smlouva“) podle ustanovení § 652 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž se v čl. IV odst. 18 žalovaný zavázal zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, informacích a údajích, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem činnosti pro žalobkyni a které se týkají žalobkyně, klientů a jejích spolupracovníků, přičemž získané informace a údaje nesmí využít pro potřeby své nebo jiných osob s tím, že tato povinnost trvá i po ukončení platnosti smlouvy. V čl. V odst. 2 byla za porušení této povinnosti sjednána smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč za každé jednotlivé porušení povinnosti. V dohodě o úpravě vzájemných práv a povinností z 5. ledna 2005 (dále jen „dohoda“) účastníci konstatovali, že se dohodli na ukončení smlouvy a na úpravě závazkově právních vztahů, které mohou nastat po ukončení smlouvy. V čl. IV odst. 1 dohody bylo ujednáno, že žalovaný nezneužije obchodní sítě žalobkyně a informací, které zejména o spolupracovnících a klientech nabyl za dobu výkonu činnosti pro žalobkyni, a nebude přepracovávat stávající smlouvy, jinak bude toto jednání považováno za porušení čl. IV odst. 18 smlouvy. Po ukončení spolupráce se žalobkyní žalovaný navštívil klienta žalobkyně D. N. a na jeho žádost mu „převedl“ penzijní připojištění ke konkurenční společnosti. Od listopadu 2005 telefonicky kontaktoval za účelem návštěvy manžele M., přičemž se zajímal o jejich smlouvy o stavebním spoření s tím, že by jim je změnil. V prosinci 2006 oslovil rodinu J., S., K. a M. s nabídkou spolupráce pro AV finance s. r. o. v oblasti uzavírání pojistných smluv a půjček na bydlení. Údaje o jménech, příjmeních a bydlišti oslovených získal z databáze žalobkyně a využil je pro potřeby své, případně společnosti AV finance s.r.o., v níž byl jediným společníkem a jednatelem. Žalobkyně upozornila žalovaného na porušování čl. IV odst. 18 a 19 smlouvy dopisem z 26. května 2005 a ze 14. prosince 2005. Přípisem z 21. března 2006 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 200.000,- Kč v určené lhůtě za porušení čl. IV odst. 18 smlouvy. Vázán právním názorem odvolacího soudu v otázce trvání povinnosti žalovaného zachovávat obchodní tajemství podle čl. IV odst. 18 smlouvy i po ukončení smlouvy a sankce za její porušení v podobě smluvní pokuty, která dohodou rovněž nezanikla, vyjádřeným v usnesení ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 5 Cmo 177/2009-75 (kterým byl zrušen v pořadí první zamítavý rozsudek soudu prvního stupně), soud prvního stupně uvedl, že v čl. IV odst. 17 smlouvy si účastníci platně sjednali konkurenční doložku a v odst. 18 téhož článku ochranu obchodního tajemství. Vyúčtovaná smluvní pokuta se váže k porušení povinnosti vyplývající z bodu 18, tedy k porušení obchodního tajemství ve smyslu ustanovení § 657 obch. zák., a tato povinnost již ze zákona trvá i po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení. Dohodou smluvní pokuta nezanikla, neboť podle čl. IV odst. 1 dohody povinnost žalovaného dle čl. IV odst. 18 smlouvy a odpovědnost za její porušení stále trvá. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný po ukončení smlouvy kontaktoval klienty žalobkyně a nejméně v jednom případě přepracoval klientovi žalobkyně (D. N.) pojistnou smlouvu, čímž využil informace o klientech, které získal při činnosti pro žalobkyni, ve svůj prospěch, případně prospěch jiné osoby, a tím porušil čl. IV odst. 18 smlouvy, čl. IV odst. 1 dohody a též ustanovení § 657 obch. zák. Za porušení uvedeného ujednání smlouvy si účastníci sjednali smluvní pokutu, nárok žalobkyně je tak oprávněný. Soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného, že smlouva je neplatná pro neurčitost, neboť nevymezuje, které určité smlouvy měly být předmětem závazku obchodního zástupce. Toto vymezení je totiž obsaženo v provizních řádech, které mají povahu dodatků ke smlouvě a ze kterých vyplývá, že jde o pojistné smlouvy, jakož i bližší specifikace předmětných smluv. Za platně sjednanou považoval soud prvního stupně též smluvní pokutu, když ve smlouvě byla stanovena její výše a rovněž dostatečně určitě vymezeny povinnosti, na které se váže. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Citoval ustanovení § 657, § 652 odst. 1 obch. zák. a § 544 odst. 1 občanského zákoníku a k nim uvedl, že mezi účastníky byla ve smlouvě platně sjednána smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč za každé porušení povinnosti vyplývající z čl. IV odst. 18 a 20, jak bylo výslovně vymíněno i v dohodě. Námitku žalovaného, že nemohlo dojít k porušení povinnosti již z toho důvodu, že označené osoby, zejména pan N., byly klienty žalovaného a nikoli žalobkyně, odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou. Z úpravy vztahů mezi stranami smlouvy o obchodním zastoupení jednoznačně vyplývá, že obchodní zástupce uzavírá obchody jménem zastoupeného, tj. žalobkyně, a na její účet, proto klienti jsou klienty žalobkyně, nikoli žalovaného. Žalovaný se zavázal nevyužívat ani po skončení smlouvy získané informace a údaje pro sebe či pro třetí osoby, v dané věci pro společnost AV finance s.r.o., a nesměl proto postupovat v rozporu s tímto závazkem. I v případě, že by se D. N. na žalovaného obrátil sám, bez výslovného oslovení ze strany žalovaného, nesměl by žalovaný této situace využít a uzavřít s ním novou smlouvu, protože do té doby s ním D. N. jednal jako s osobou jednající za žalobkyni. Žalovaný tak porušil podstatnou povinnost vyplývající ze smlouvy, přetrvávající i po ukončení obchodního zastoupení žalobkyně, a pro porušení této povinnosti byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta, kterou je žalovaný povinen zaplatit. Proti rozsudku odvolacího soudu, a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání, shledávaje je přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování [srov. dovolací důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatel namítá, že skutkové závěry, podle nich