32 Cdo 4725/2015 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4725/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2017 Spisová značka:32 Cdo 4725/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4725.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výklad projevu vůle Úroky z prodlení Promlčení Dotčené předpisy:§ 262 odst. 4 obch. zák. ve znění od 31.12.2001 § 369 odst. 1 obch. zák. ve znění od 01.01.2001 do 30.06.2013 § 369a obch. zák. ve znění od 01.01.2005 do 30.06.2013 směrnice 35/2000/ES § 266 odst. 3 obch. zák. § 391 odst. 1 obch. zák. § 392 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:29. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 4725/2015-250 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Mgr. Alexandra Netta, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 71346538, insolvenčního správce úpadce Stavební činnost, s. r. o., identifikační číslo osoby 26380340, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 640/45, PSČ 110 00, proti žalované Střední pedagogická škola, gymnázium a vyšší odborná škola Karlovy Vary, příspěvková organizace, se sídlem v Karlových Varech, Lidická 455/40, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 49753789, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, PSČ 110 00, o zaplacení částky 4 372 128 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 244/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 8. 4. 2015, č. j. 25 Co 45/2015-227, takto: I. V části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2015, č. j. 25 Co 45/2015-227, v měnícím výroku o věci samé přisuzujícím žalobci částku 152 203 Kč, se dovolání odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2015, č. j. 25Co 45/2015-227, v potvrzujícím výroku o věci samé ohledně zamítnutí žaloby co do částky 4 219 925 Kč a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 12. 2014, č. j. 14 C 244/2014-209, v části výroku o věci samé, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 4 219 925 Kč, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se v souzené věci domáhal zaplacení částky 4 372 128 Kč, a to jako smluvního úroku z prodlení z důvodu prodlení žalované s úhradou ceny za dílo podle smlouvy uzavřené mezi v záhlaví uvedeným úpadcem, tehdy s firmou RENSTAV - stavební činnost s. r. o. (dále též jen „úpadce“) jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil k odvolání žalobce rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 12. 2014, č. j. 14 C 244/2014-209, v části výroku o věci samé, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 4 219 925 Kč (první výrok), a ve zbývajícím rozsahu žalované částky, tj. stran 152 203 Kč, tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna tuto částku zaplatit žalobci do majetkové podstaty úpadce (druhý výrok). Žalobci pak uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 323 321 Kč (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož dne 29. 7. 2009 byla mezi úpadcem jako „vítězem veřejné zakázky“ a žalovanou uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo úplatné provedení stavebních úprav za účelem zateplení objektu žalované (dále též jen „smlouva“). Pro případ prodlení kterékoliv smluvní strany s plněním peněžitého závazku dle smlouvy byl v článku XIV bodu 14.5 sjednán úrok z prodlení ve výši 0,5 % z neuhrazené části peněžitého závazku za každý den prodlení. V článku VI bodu 6.4 bylo přitom ujednáno, že „každá dílčí i konečná faktura bude mít splatnost 45 kalendářních dnů ode dne jejího řádného předání objednateli“. Dne 31. 10. 2009 vystavil úpadce za provedené práce fakturu č. 690126 znějící na částku 4 570 539 Kč splatnou dne 15. 12. 2009 a dne 2. 12. 2009 vystavil fakturu č. 690176 znějící na částku 7 493 048 Kč splatnou dne 16. 1. 2010. Tyto faktury žalovaná hradila s prodlením, jehož důvodem bylo opožděné poskytnutí peněžních prostředků ze strany poskytovatele dotace, ze které byl projekt částečně financován. Dopisem ze dne 9. 9. 2010 vyzval úpadce žalovanou k úhradě „smluvní pokuty za opožděné plnění úhrady daňových dokladů ve výši 4 372 128 Kč“. Dopisem ze dne 13. 9. 2010 jí pak sdělil, že s odkazem na ústní jednání s jejím ředitelem se rozhodl neuplatnit vůči ní úhradu smluvní pokuty dle smlouvy o dílo ve výši 4 372 128 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 191 871 Kč za opožděné plnění splatných daňových dokladů. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. MSPH 98 INS 18655/2012-A-28, bylo rozhodnuto o úpadku zhotovitele, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Ten dopisem ze dne 9. 10. 2013 žalovanou vyzval k úhradě smluvního úroku z prodlení ve výši 4 372 128 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, jenž ujednání o výši úroku z prodlení vyhodnotil s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), z důvodu nepřiměřenosti. Především však usoudil, že ujednání o smluvní výši úroku z prodlení je neplatné již proto, že v režimu občanského zákoníku není vůbec přípustné. Zdůraznil, že žalovaná jako příspěvková organizace zřízená územní samosprávnou jednotkou (Karlovarským krajem) není podnikatelem, vzhledem k § 262 odst. 4 větě druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), tedy nese odpovědnost za porušení svých povinností ze závazku podle občanského zákoníku, podle jeho § 517 odst. 2, který má podle judikatury Nejvyššího soudu kogentní povahu a vylučuje tedy, aby výše úroku byla dohodnuta jinak, než stanoví prováděcí právní předpis. To podle jeho názoru platí i pro závazkové vztahy vzniklé v době od 1. 1. 2005, tedy poté, co bylo do obchodního zákoníku vloženo ustanovení § 369a. Dovodil, že toto ustanovení zapovídá sjednat nižší úrok z prodlení, než je stanoven předpisy občanského práva, což patrně nevylučuje možnost sjednat úroky vyšší, nicméně jde-li o odpovědnost za prodlení osoby, jež není podnikatelem, brání možnosti sjednat vyšší než zákonný úrok z prodlení ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že žalobci při absenci platného ujednání o vyšším úroku z prodlení přísluší úrok z prodlení v zákonné výši, uzavřel však, že v rozsahu, v němž se vztahuje k faktuře č. 690126, je toto právo promlčeno. Konstatoval, že na této faktuře, vystavené za zdanitelné plnění uskutečněné dne 31. 10. 2009, byl jako datum splatnosti uveden den 15. 12. 2009 (v souladu s bodem 6.4 smlouvy stanovujícím splatnost 45 kalendářních dní ode dne řádného předání faktury objednateli). Zatímco podle soudu prvního stupně započala promlčecí lhůta běžet právě až od smluvené splatnosti a žaloba podaná dne 15. 12. 2013 byla tedy podána v poslední den promlčecí lhůty, podle soudu odvolacího je takovýto postup určení počátku běhu lhůty nesprávný, neboť nejde o lhůtu určenou ve smlouvě, nýbrž závislou na výzvě věřitele (na vyhotovení faktury) dle § 340 odst. 2 obch. zák. a § 392 odst. 1 obch. zák. se tedy neuplatní. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“), odvolací soud usoudil, že počátek běhu promlčecí lhůty nelze stanovit ke dni splatnosti, nýbrž ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat, za který má den po uskutečnění zdanitelného plnění, tj. den 1. 11. 2009. Dovodil, že uplynula-li od vzniku nároku na zaplacení částky vyúčtované předmětnou fakturou promlčecí lhůta, došlo i k promlčení práva na úroky z prodlení s placením této částky, a přiznal proto žalobci zákonný úrok z prodlení pouze ve vztahu ke druhé z uplatněných faktur. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to výslovně „v plném rozsahu do všech jeho výroků“. Přípustnost dovolání a jeho důvodnost dovolatel spatřuje v celkem šesti v dovolání vymezených okruzích, v nichž se podle jeho názoru odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo jde o otázku