32 Cdo 683/2018 — Nejvyšší soud

32 Cdo 683/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 2. 2020 Spisová značka:32 Cdo 683/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.683.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zdravotní pojištění Zdravotnictví Dotčené předpisy:předpisu č. 383/383/2007Sb. předpisu č. 464/2008Sb. § 118a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 5. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1423/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 683/2018-318 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně A. P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 471 206 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 197/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č. j. 68 Co 498/2016-255, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V souzené věci se žalobkyně jako provozovatelka zdravotnického zařízení (poskytovatelka zdravotní péče) domáhala po žalované zdravotní pojišťovně doplatku úhrady za zdravotní péči, kterou poskytla jejím pojištěncům v období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8. 7. 2016, č. j. 12 C 197/2012-197, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 62 760,92 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), co do částky 408 445,08 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně poskytovala v letech 2008 a 2009 zdravotní péči pojištěncům žalované na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 8A03G145 uzavřené dne 21. 4. 2008 (dále též jen „smlouva“), k níž nebyly pro dané roky uzavřeny úhradové dodatky. Žalovaná hradila žalobkyni péči zálohově, a to v prvním pololetí roku 2008 měsíčními platbami ve výši 87 331 Kč, ve druhém pololetí 2008 ve výši 93 371 Kč, v prvním pololetí roku 2009 ve výši 82 582 Kč a ve druhém pololetí 2009 ve výši 98 974 Kč. Žalobkyně účtovala žalované zdravotní péči měsíčními fakturami, přičemž za rok 2008 bylo vyúčtována celkem částka 1 153 015 Kč a za rok 2009 částka 1 237 667 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o výši POPzpo (počet unikátních pojištěnců ošetřených v dané odbornosti zdravotnickým zařízením v příslušném pololetí roku 2008) pro výpočet úhrady za rok 2008 a o výši PBro (celkový počet zdravotnickým zařízením vykázaných a zdravotní pojišťovnou uznaných bodů za referenční období, tj. za rok 2008), ani o výši POPho (počet unikátních pojištěnců ošetřených zdravotnickým zařízením v hodnoceném období) a POPro (počet unikátních pojištěnců ošetřených zdravotnickým zařízením v referenčním období) pro výpočet úhrady za rok 2009. Pro výpočet náhrad rozhodné údaje za referenční období 2007 soud převzal z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 8. 2014, č. j. 12 C 232/2008-259, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 30 Co 116/2015-287. Soud prvního stupně konstatoval, že výši úhrad za zdravotní péči v rozhodném období stanovovala příloha č. 3 vyhlášky č. 383/2007 Sb. a příloha č. 4 vyhlášky č. 464/2008 Sb., a usoudil, že žalobkyní požadovaná částka vycházela z nesprávného výpočtu, kdy do vzorce byly dosazovány hodnoty (za předchozí - referenční období) zahrnující i tzv. bonifikace, které však nejsou vypláceny jako úhrada za poskytnutou zdravotní péči, nýbrž jsou přiznávány smluvním partnerům na základě rozhodnutí správní rady žalované za splnění jí nastavených podmínek; v úhradové vyhlášce se tyto bonusy vůbec nevyskytují a není s nimi jako s úhradou zdravotní péče počítáno. Z takto chybně vypočtených úhrad za rok 2008 pak žalobkyně chybně vypočetla i úhrady za rok 2009. Mylným soud prvního stupně shledal i názor žalobkyně, že by jí žalovaná měla tzv. bonusy vyplatit i za roky 2008 a 2009, neboť nárok na jejich vyplacení ze žádného z předpisů upravujících úhradu zdravotní péče nevyplývá a jejich vyplacení závisí pouze na rozhodnutí žalované. Uzavřel, že za rok 2008 mělo být žalobkyni uhrazeno 1 085 563,34 Kč, zatímco vyplaceno bylo 1 022 802,42 Kč, žalovaná tedy dluží žalobkyni za uvedené období částku 62 760,92 Kč. Za rok 2009 mělo být žalobkyni dle vyhlášky uhrazeno celkem 1 134 979,26 Kč, tato částka jí byla vyplacena a žalovaná tak za tento rok nedluží ničeho. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem v prvním výroku zastavil řízení o odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku o věci samé, ve druhém výroku toto rozhodnutí potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a ve třetím výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co citoval ustanovení § 40 odst. 2 a § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2011, a článku 4 odst. 1 vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy (dále jen „vyhláška č. 618/2006 Sb.“), odvolací soud vyjádřil názor, že výše úhrad zdravotní péče je omezena v souladu se zákonem (tj. v intencích čl. 31 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) regulačním mechanismem, kdy v případě neexistence dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou v tzv. dohodovacím řízení je třeba postupovat podle tzv. úhradové vyhlášky pro příslušný kalendářní rok. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně při aplikaci úhradových vyhlášek nerespektoval ústavní rámec daný článkem 31 Listiny a nepostupoval v souladu s ustanoveními § 17 odst. 1 a 5 a § 40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. a s vyhláškou č. 618/2006 Sb. a svým rozhodnutím porušil princip poskytování bezplatné zdravotní péče na základě veřejného zdravotního pojištění, proto shledal nedůvodnou. Odkázal při tom též na závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3067/2010 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), podle něhož z ustanovení § 17 zákona č. 48/1997 Sb. lze dovodit nejen oprávnění k regulaci objemu poskytnuté zdravotní péče, ale i k regulaci úhrad za poskytnutou zdravotní péči. Argumentaci žalobkyně nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/11, jímž došlo ke dni 31. 12. 2013 ke zrušení některých ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. a dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů tak současně pozbyly platnosti některé části vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 134/1998 Sb., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že z tohoto nálezu není možno činit závěr o tom, že pro sporné období 2008 a 2009 nelze aplikovat v té době platné vyhlášky Ministerstva zdravotnictví. Obdobně se vyjádřil též k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13, jímž byla zrušena vyhláška č. 475/2012 Sb., která stanovila hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013, neboť ani ten se nevyjadřoval k vyhláškám vydaným pro předmětné období. Ohledně sporné výše úhrad odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze shodných tvrzení účastnic o výši uhrazených částek a o počtu unikátních pojištěnců v letech 2007 a 2008 a z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, jimiž byla stanovena výše úhrady za zdravotní péči v 1. a 2. pololetí roku 2007 (tj. v referenčních obdobích pro výpočet limitu úhrad v příslušných pololetích roku 2008). Vypočetl, že žalobkyni za rok 2008 náleží úhrada ve výši 1 027 205 Kč, vyplaceno jí bylo 1 022 802,42 Kč, žalovaná tak žalobkyni za rok 2008 dluží 4 402,60 Kč, a že za rok 2009 žalobkyni náleží úhrada ve výši 1 134 979,26 Kč a žalovaná jí tedy za rok 2009 nedluží ničeho. Objasnil, že byť součin správných veličin za rok 2008 by byl nižší a tudíž pro žalobkyni nepříznivější, než k jakému dospěl soud prvního stupně, je tato skutečnost pro jeho rozhodnutí irelevantní, neboť je vázán mezemi podaného odvolání podle § 206 odst. 2 občanského soudního řádu. Usoudil, že s ohledem na regulační omezení stanovená úhradovými vyhláškami je irelevantní námit