32 Cdo 772/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 772/2016 citace  Název judikátu:Koncesní smlouva Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2017 Spisová značka:32 Cdo 772/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.772.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Veřejné zakázky Dotčené předpisy:§ 16 předpisu č. 139/2006Sb. § 30 odst. 1 předpisu č. 139/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:6. 11. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.11.2017III.ÚS 3655/17JUDr. Jan Filipodmítnuto30.10.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 772/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně TRANSFER EUROPE INFORMATION a. s., se sídlem v Karlových Varech, Tyršova 1244/9, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 26177889, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, proti žalovanému statutárnímu městu Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupenému JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, o určení právního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 109/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 10. 2015, č. j. 64 Co 324/2015-337, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, č. j. 18 C 109/2014-245, zamítl žalobu o určení, že právní poměr založený smlouvou o nájmu pozemků uzavřenou mezi účastníky dne 3. 5. 2010 a právní poměr založený smlouvu o investici uzavřenou mezi účastníky téhož dne trvají (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, č. j. 64 Co 324/2015-337, Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem II jej změnil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Soudy obou stupňů vyšly z toho, že: 1) Dne 6. 10. 2009 schválila rada statutárního města K. V. (dále též jen „rada“) zveřejnění záměru provést výběrové řízení na pronájem pozemků za účelem výstavby parkovacích domů a vjezdových bran k regulaci vjezdu do vnitřního lázeňského území (dále též jen „VLÚ“), podmínky výběrového řízení a kritéria pro výběr nejvhodnější nabídky. 2) Dne 8. 12. 2009 rada konstatovala, že nabídku podala pouze žalobkyně, která splnila všechny podmínky výběrového řízení. 3) Dne 19. 1. 2010 vzalo zastupitelstvo statutárního města K. V. (dále též jen „zastupitelstvo“) na vědomí, že jedinou nabídku ve výběrovém řízení učinila žalobkyně, a schválilo podstatné náležitosti smlouvy o nájmu a smlouvy o investici, podle kterých budou žalobkyni náležet všechny příjmy z parkovného v parkovacích domech a 70 % příjmů z parkovného ve VLÚ a z poplatků za vjezd. Dne 16. 3. 2010 rada rozhodla o uzavření obou smluv. 4) Dne 3. 5. 2010 účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu pěti pozemků ve vlastnictví žalovaného (specifikovaných ve výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně) za účelem provozování dosavadních parkovišť a vybudování a následného provozu investice nazvané „parkovací domy a technická zařízení k regulaci dopravy ve VLÚ“ (dále též jen „smlouva o nájmu“ nebo „nájemní smlouva“). Smlouva o nájmu byla uzavřena na dobu 29 let, resp. v případě pozemku v lokalitě nábřeží J. P. a Galerie umění na dobu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2039. Nájemné za užívání pozemků v lokalitě nábřeží J. P., Galerie umění a ulice P. bylo smluveno pro období od vzniku nájmu do zahájení výstavby ve výši 30 % z vybraného parkovného bez DPH a pro dobu od zahájení výstavby až do ukončení smlouvy a dále u pozemku v lokalitě D. ve výši 1 Kč. 5) Dne 3. 5. 2010 účastníci uzavřeli smlouvu o investici, kterou upravili spolupráci při vybudování a následném provozu investice žalobkyně na pronajatých pozemcích (dále též jen „smlouva o investici“). Investice sestávala ze dvou částí, a to a) vybudování čtyř parkovacích domů a b) vybudování technických zařízení pro regulaci vjezdu do VLÚ a informačního a navigačního systému. Žalobkyně se zavázala vybudovat technická zařízení na své náklady do 31. 12. 2011 a do 30 dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí je bezúplatně převést do vlastnictví žalovaného. Termín realizace parkovacích domů nebyl ve smlouvě o investici uveden, v tomto směru bylo odkázáno na investiční záměr. Žalobkyni měly náležet všechny příjmy z parkovného v parkovacích domech a z „parkování ve vnitřním lázeňském území, které bude samostatně provozovat“, a 70 % příjmů z provozování technických zařízení pro regulaci vjezdu do VLÚ a z „parkování ve vnitřním lázeňském území, které nebude samostatně provozovat“. Žalobkyně měla právo vyhodnocovat provoz investice, předkládat žalovanému návrhy na změnu cen za povolení vjezdu a stanovovat ceny parkovného. 6) Žalovaný předal žalobkyni pronajaté pozemky v průběhu roku 2010, v dubnu 2011 jí však oznámil, že obě uzavřené smlouvy jsou smlouvami koncesními, a protože je zastupitelstvo neschválilo, jsou neplatné. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, podle kterého z obsahu smlouvy o investici jednoznačně vyplývá, že naplňuje pojmové znaky koncesní smlouvy, které jsou uvedeny v § 16 zákona č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Je v ní obsažen závazek koncesionáře provést dílo (vybudovat parkovací domy a technická zařízení pro regulaci vjezdu do VLÚ a informační a navigační systém) a poskytovat služby (provozovat parkovací domy, parkovací automaty a další technická zařízení sloužící k výběru parkovacích poplatků a pronajímat parkovací místa) a závazek zadavatele umožnit koncesionáři brát užitky z poskytování služeb nebo užívání díla (vybírat platby za parkovné a vjezd do VLÚ). Podle odvolacího soudu byl splněn rovněž poslední znak koncesní smlouvy, a to přenesení podstatné části rizik spojených s braním užitků na koncesionáře. K otázce, zda šlo o soukromý nebo o veřejný projekt, odvolací soud uvedl, že o soukromý projekt by se jednalo tehdy, kdyby uzavření smlouvy o investici nesledovalo uspokojování veřejných potřeb. Regulace veřejného parkování ve městě však bezpochyby je veřejnou potřebou a žalovaný tuto potřebu zjevně pociťoval, když žalobkyni ve smlouvě o investici zavázal k vybudování a provozu parkovacího domu (pro veřejnost). Smlouvu o investici odvolací soud posoudil jako významnou koncesní smlouvu ve smyslu § 20 odst. 1 a 2 písm. d) koncesního zákona, neboť žalovaný je město nad 25 000 do 100 000 obyvatel a předpokládaný příjem koncesionáře činil nejméně 100 000 000 Kč, když jenom objem odhadovaných investic žalobkyně měl dosáhnout částky do 760 000 000 Kč (z toho investice do vybudování parkovacích domů měly činit 627 000 000 Kč). Jelikož nebyl zpracován koncesní projekt (§ 21 koncesního zákona) a tento nebyl schválen zastupitelstvem (§ 22 koncesního zákona), jelikož smlouva o investici nebyla schválena zastupitelstvem (§ 23 koncesního zákona) a jelikož nebylo vyžádáno předchozí stanovisko Ministerstva financí (§ 30 koncesního zákona), dospěl odvolací soud k závěru o neplatnosti smlouvy o investici. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, podle níž mělo být stanovisko Ministerstva financí pouhou formalitou, přičemž odkázal na výslovné znění § 30 koncesního zákona, který vyžádání stanoviska kladl jako podmínku platnosti koncesní smlouvy. K námitce žalobkyně, podle níž byl „nedostatek stanoviska“ zhojen absencí zákroku Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen „ÚOHS“), odvolací soud uvedl, že ÚOHS vykonává kontrolu koncesních smluv z hlediska hospodářské soutěže, nikoliv z hlediska hospodaření s rozpočtem (srov. nadpis § 30 koncesního zákona). Sankce neplatnosti vyplývající z § 30 koncesního zákona tudíž podle odvolacího soudu není na postupu ÚOHS závislá. Smlouvu o nájmu a smlouvu o investici odvolací soud považoval za smlouvy závislé ve smyslu § 275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Vznik závazkového vztahu založeného smlouvou o investici v podobě výstavby parkovacích domů a technického zařízení měl podle odvolacího soudu hospodářský význam jedině při vzniku nájemn