32 Odo 1010/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 1010/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2005 Spisová značka:32 Odo 1010/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1010.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 409 předpisu č. 513/1991Sb. § 471 předpisu č. 513/1991Sb. § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1010/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobce JUDr. A. T., proti žalovanému M. B., o zaplacení částky 259 038 Kč a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 73 704,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 2170/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 17 Co 56/2003 - 119, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 17 Co 56/2003 - 119, pokud jím byl výrokem I./1 změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 26. listopadu 2002, č.j. 14 C 2170/96-95 tak, žaloba byla ohledně zaplacení částky 259 038 Kč zamítnuta a výrokem I./2 uložena žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 73 704,06 Kč se 17% úrokem z prodlení ročně za dobu od 30. 9. 1997 do zaplacení ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a pokud jím bylo výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání směřující do výroku I./3 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 17 Co 56/2003 – 119, odmítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 26. listopadu 2002, č.j. 14 C 2170/96-95 uložil žalovanému zaplatit žalobci 259 038 Kč, zamítl protinávrh žalovaného, aby žalobce zaplatil žalovanému 73 704,06 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že od roku 1993 uzavíral žalobce jako prodávající se žalovaným jako kupujícím kupní smlouvy podle § 409 obch. zák., přičemž se jednalo o koupi na zkoušku podle § 471 obch. zák., kdy předmětem smlouvy byly zlaté a stříbrné šperky, a účinky kupní smlouvy byly vázány podle § 36 obč. zák. na rozvazovací podmínku spočívající v tom, že v případě, že kupující vrátí předmět koupě, nevzniká mu povinnost zaplatit kupní cenu za vrácené zboží. Nesporné bylo, že žalovaný byl povinen zaplatit žalobci za odebrané zboží částku 259 038 Kč, kterou však žalovaný odmítl zaplatit s tím, že uvedenou cenu zboží již uhradil zápočtem přeplatku z dřívější obchodní činnosti účastníků ve výši 332 742,06 Kč a má proto ve vztahu k žalovanému naopak právo na zaplacení částky 73 704,06 Kč. Protože žalovaný žalobci v hotovosti dne 10. 2. 1994 zaplatil částku 300 000 Kč, došlo částečným uhrazením vyúčtované částky ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. k uznání celého závazku vůči žalobci, čemuž odpovídalo i následné chování žalovaného, jestliže dne 14. 3. 1994 zaplatil žalobci v hotovosti ještě částku 226 265,40 Kč. Protože uznání závazku má za následek, že v uznaném rozsahu závazek trvá v době uznání, soud dovodil, že věřitel (žalobce) nemusí prokazovat vznik závazku ani jeho rozsah v době uznání a je na dlužníku (žalovaném), aby prokázal, že závazek nevznikl nebo zanikl jiným způsobem. Žalovaný ale nedoložil soudu jediný důkaz, který by svědčil o tom, že částku 332 742,06 Kč vyúčtovanou fakturou č. 52/94 za 751,45 gramů zlatých šperků zaplatil omylem, jak tvrdil. Naopak po zaplacení celé faktury č. 52/94 znějící na částku 526 265,40 Kč za zlaté a stříbrné šperky, které prokazatelně převzal již 17. 11. 1993, a žalobci v hotovosti dne 10. 2. 1994 zaplatil částku 300 000 Kč a dne 14. 3. 1994 částku 226 265,40 Kč, následně dne 31. 3. 1994 písemně uznal svoji povinnost zaplatit žalobci ještě 2 499,35 gramů zlata a cenu tohoto zlata uhradil na základě faktury č. 119/94. Soud proto dovodil, že pokud by žalovaný fakturu č. 52/94 zaplatil nedůvodně, mohl dne 31. 3. 1994 v písemném uznání svoji povinnost zaplatit zlaté šperky o váhu 751,45 gramů ponížit, proto shledal protinávrh žalovaného za nedůvodný a naopak žalobu na zaplacení částky 259 0380 Kč za důvodnou. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č.j. 17 Co 56/2003 - 119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 259 038 Kč výrokem I./1 zamítl, ve výroku I./2 uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 73 704,06 Kč se 17% úrokem z prodlení ročně za dobu od 30. 9. 1997 do zaplacení ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a výrokem I./3 zamítl vzájemný návrh žalovaného v části, jíž bylo požadováno zaplacení úroku z prodlení z částky 73 704,06 Kč ve výši 17 % za dobu od 15. 3. 1994 do 29. 9. 1997; zároveň výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nehodnotil skutečnost, že žalovaný zaplatil v hotovosti i část ceny zboží vyúčtovaného fakturou č. 52/94 jako právní úkon s účinky stanovenými v § 407 odst. 3 obch. zák., neboť dospěl k závěru, že z okolností vyplývajících z dokazování vedeného soudem prvního stupně vyplývá, že k zaplacení sporné částky došlo v rámci dvou hotovostních plateb (dne 10. 2. 1994 ve výši 300 000 Kč a dne 14. 3. 1994 ve výši 226 265,40 Kč). Odvolací soud dovodil, že podruhé byla úhrada provedena splněním dohody uzavřené dne 20. 12. 1995, týkající se faktury č. 119/94. Touto fakturou ze dne 31. 3. 1994 byla účtována cena zboží (zlatých šperků) o váze 2 499,35 g, přičemž toto množství přesně odpovídá rozdílu mezi množstvím zlata žalovaným převzatého dne 17. 11. 1993 (4 771,60 g) a množstvím zlata vráceného žalobci dne 31. 3. 1994 (2 272,25 g), z čehož je zřejmé, že zlato o váze 751,45 g, jehož cena byla vyúčtována fakturou č. 52/94 ze dne 5. 2. 1994 a zaplacena žalobci ve dvou hotovostních platbách, bylo znovu zahrnuto k zaplacení do faktury č. 119/94 ze dne 31. 3. 1994, jež byla žalovaným zcela uhrazena způsobem sjednaným dohodou stran ze dne 20. 12. 1995. Odvolací soud vzal v úvahu, že by bylo možné, že žalobce dodal žalovanému ještě další zlaté šperky o váze 751,45 g a že právě toto další zboží mohlo být vyúčtováno fakturou č. 119/94 a uhrazeno dohodou z 20. 12. 1995, ale takovou skutečnost žalobce netvrdil a nenabídl soudu žádný důkaz, z něhož by případná další dodávka zlata v tomto množství byla uskutečněna. Z uvedeného vyplývá, že účinky uznání závazku v dané věci nenastaly a nedošlo k přesunu důkazního břemene na žalovaného. Protože mezi účastníky bylo nesporné dodání zboží vyúčtovaného fakturou č. 256/94 ze dne 24. 7. 1994 a nezaplacení účtované částky 259 038 Kč žalovaným z důvodu započtení jeho pohledávky převyšující tuto částku, odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu shledal důvodným nárok žalovaného na zaplacení rozdílu mezi jeho pohledávkou a cenou dodaného zboží ve výši 73 704,06 Kč. Ohledně přiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení odvolací soud dospěl k závěru, že úrok z prodlení požadovaný žalobcem ve výši 17 % ročně odpovídá ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. v návaznosti na § 502 obch. zák., v rozhodném znění, den počátku prodlení vyplývá z data doručení vzájemného návrhu žalobci, jež je ve smyslu § 563 obč. zák. výzvou k zaplacení peněžitého dluhu, a protože splatnost dluhu nastala v souladu s § 122 odst. 3 obč. zák. dne 29. 9. 1997, nelze dobu předcházející tomuto datu považovat za prodlení žalobce, proto nárok na úrok z prodlení částečně zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že odvolací soud věc nesprávně posoudil. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že na straně žalovaného se jedná o účelové tvrzení nepodložené důkazy, pokud s odstupem 3,5 roku po úhradě faktury č. 52/94 začal tvrdit, že neobdržel zlaté zboží o váze 751,45 g. Přitom dodání zlatého zboží žalobcem žalovanému vyplývá z dokladů o předání a převzetí stříbrného a zlatého zboží, předložených soudu k důkazu. Dovolatel odvolacímu soudu zároveň vytýká, že pochybil při výkladu § 407 odst. 3 obch. zák., jestliže se v dané věci nejedná o „zbytek dluhu“, ale o zaplacení celého dluhu ve dvou splátkách. Má za to, že žalovaný ve svém vzájemném návrhu neunesl důkazní břemeno pro vydání bezdůvodného obohacení. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v plném rozsahu a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodné, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Poukazuje přitom především na správná skutková zjištění odvolacího