32 Odo 1249/2006 — Nejvyšší soud

32 Odo 1249/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2008 Spisová značka:32 Odo 1249/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.1249.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 544 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1249/2006 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. L. M., podnikatele, zast. JUDr. P. J., advokátem, proti žalovanému Ing. M. Č., podnikateli, zast. JUDr. M. K., PhD. advokátem, o zaplacení 108.000,- Kč s přísl. a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 415/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2004, čj. 15 Co 299/2004 - 210, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2004, čj. 15 Co 299/2004 – 210, se v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 18.000,-Kč počínaje od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu uplatněné smluvní pokuty se dovolání zamítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, čj 27 C 415/2000 – 125 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 108.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. 11. 1996 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,2% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč od 26. 11. 19996 do 10. 6. 2003 (výrok I.), zastavil řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 0,2% za každý den prodlení z částky 18.000,- Kč za den 30. 11. 1992 a z částky 90.000,- Kč za den 31. 12. 1992 (výrok II.), zamítl žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,2% za každý den prodlení z částky 18.000,- Kč od 1.12. 1992 do 25. 11. 1996 a z částky 90.000,- Kč od 1. 1. 1993 do 25. 11. 1996 a úroky z prodlení ve výši 18% p. a. z částky 18.000,- Kč od 30. 11. 1992 do 25. 11. 1996 a z částky 18.000,- Kč od 31. 12. 1992 do 25. 11. 1996 ( výrok III.), dále zamítl žalobu v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,2% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč od 11. 6. 2003 do zaplacení (výrok IV.) a ve výrocích V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, čj. 15 Co 299/2004 – 210, zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 a v tomto rozsahu zastavil řízení (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se 3% úroku z prodlení z částky 108.000,- Kč od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit 18.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 11. 1996 do zaplacení (výrok III.) a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku se do částky 90.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 11. 1996 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud, a to s ohledem na odvoláním napadený výrok II., zejména uvedl, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 7 smlouvy ze dne 4. 11. 1992 ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,-Kč od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 (po částečném zpětvzetí žaloby o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč počínaje od 26. 11.1996 do 10. 6. 2003  – viz. výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně pokládal ujednání o smluvní pokutě jako platné s čímž se odvolací soud neztotožnil. Ujednání v čl. 7 b smlouvy ze dne 4. 11. 1992 znějící tak, že „v případě prodlení objednatele s úhradou faktur je dohodnuto penále ve výši 0,20% za každý den prodlení“ je podle odvolacího soudu neurčité a dle ust. § 37 odst. 1 obch. zák. absolutně neplatné. Pojem „penále“ lze vyložit jako označení majetkové sankce, jíž smluvní pokuta je. Sjednaná majetková sankce, je smluvně konstruována jako sankce za prodlení objednatele (žalovaného) s úhradou faktur za každý den prodlení, a úrok neobsahuje ujednání o tom, o jaké faktury by se mělo jednat, a to pokud jde o jejich „výstavce, tak jejich předmět“ a smlouva sama termín „faktura“ nepoužívá a tento doklad nárok na zaplacení v ní vyúčtované částky nezakládá. Vzhledem k obligatorní písemné formě smlouvy o smluvní pokutě musí její text splňovat náležitosti uvedené v § 544 a násl. obch. zák., předtím musí být výslovně sjednáno, jaká smluvní povinnost je tímto způsobem zajišťována, jaká je její sjednaná výše či způsob jejího určení a právě tyto náležitosti předmětné ujednání neobsahuje a proto je neurčité. Neurčitost se odvolací soud snažil odstranit zjišťováním vůle účastníků při uzavírání smlouvy, avšak s ohledem na rozdílnost přednesů účastníků se neurčitost ujednání nepodařilo odstranit, spornou zůstala i nadále jak zajišťovaná smluvní povinnost, včetně peněžního základu, tak i doba, za kterou měla být uplatňována, když ani splatnost faktur nebyla sjednána. Protože se neurčitost předmětného ujednání  nepodařilo odstranit ani za použití vykládaných pravidel dle ust. § 266 obch. zák. a § 35  obč. zák., odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o smluvní pokutě tak, jak bylo uvedeno shora (výrok II.). Dovoláním ze dne 2. 3. 2005 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II., v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč za dobu od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003. V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud  nesprávně aplikoval ust. § 35 obč. zák. při hodnocení příslušných ujednání smlouvy ze dne 4. 11. 1992 (čl. 7b). Podle stávající judikatury v případě peněžité sankce lze termín „penále“ vykládat jako „smluvní pokutu“, na čemž se shodly soudy obou stupňů. Ve formulaci čl. 7b smlouvy se hovoří o prodlení s úhradou faktur, i když právní předpisy neupravují vyúčtování formou faktury, je zřejmé, že takto je označována určitá forma vyúčtování peněžitého plnění. Čl. 7a smlouvy váže vznik povinnosti zaplatit peněžité pohledávky, tedy splatnost, na obdržení úhrady od konečného příjemce privatizačního projektu a jde o podmínku odkládací, kterou je nutné uznat podle § 36 obch. zák. za platnou a dle § 37 obč. zák. za určitou a srozumitelnou. Vyúčtování peněžité pohledávky ve formě faktury, není-li stanovena lhůta splatnosti, má faktura podobu požádání dle ust. § 563 obch. zák. a je splatná prvního dne po doručení adresátovi. Žalobce dále v dovolání uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu  pokud jde o základ pro výpočet smluvní pokuty. Částka 100.000,- Kč byla ve smlouvě podle odvolatele dohodnuta jako cena maximální (čl. 4.2.6 smlouvy), jak správně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud se existencí této dohody ve smlouvě nezabýval v tom smyslu, proč smluvní strany tuto částku ve smlouvě uvedly a proč uvedly ve smlouvě slova „předběžná cena“. Názor odvolacího soudu vede k závěru, že toto ujednání ve smlouvě vůbec být nemělo, a, že jím žádný z účastníků nesledoval žádný cíl. Správný je názor odvolacího soudu pouze v tom, že nešlo o sumu konečnou, není podle dovolatele namístě závěr, že tuto sumu nešlo určit, že nešlo uvést základ následné fakturace, popř. smluvní pokuty. Výše ceny za plnění byla vždy přesně zjistitelná, neboť by dohoda o „předběžné ceně“ byla doplněna posléze dohodou „ o ceně konečné“ nebo by po uskutečnění plnění nastoupily účinky dle ust. § 546 odst. 1 obch. zák. o povinnosti platit cenu obvyklou. Dovolatel je proto toho názoru, že příslušná ustanovení smlouvy jsou natolik určitá, že představují smluvní základ nároku na smluvní pokutu a právní závěry odvolacího soudu o neurčitosti ujednání smlouvy o podmínkách vzniku nároku na smluvní pokutu jsou nesprávné a proto navrhuje, aby mu smluvní pokuta byla přiznána v plném rozsahu. V podání ze dne 8. 6. 2005 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve stručném vyjádření zejména uvedl, že dovolání neobsahuje povinné náležitosti ve smyslu § 241a o. s. ř. a jde o nedostatečné podání. Právní závěry odvolacího soudu pokládá žalovaný za správné a z tohoto hlediska je dovolání nedůvodné. Dovolání je podle žalovaného nezbytné odmítnout. Nejvyšší soud s ohledem na čl. II. bod 3 zák. č. 59/2005 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle procesních předpisů účinných do 31. 5. 2005, (dále jen „o.s.ř.“